29. 12. 2015 - it's all just about the warmth.

"Kolik holek už jsi líbal?"
"Nevím, ale líbal jsem dvě zaráz.. Co ty a kluci?"
"Nevím, bylo by tam příliš mnoho tváří beze jména a jmen bez tváří."

A tak proplítáme těla,
Když v posteli polité pivem
Vyčerpaně usínáme.

"A.. Je to jako vážný?"
"Nevím, ale mám tě rád."

Má mě rád. Těžko říct, za jak dlouho ho přestane bavit vodit mě nalitou domů. Nebo jestli se já kvůli němu vzdám galonů piva. Zatím má kvůli mě v ledničce pokaždé Kozla jedenáctku, tak ještě stále mám šanci nepropít ho..

Budím se zpocená ze snu o Španělovi
A když vedle sebe vidím spícího Hanze,
Je mi z toho trochu smutno,
Jelikož mě ještě každej Španělův pohled
Bolí kdesi na srdci.

A tak já občas toužím po kudnatejch vlasech,
On občas po humoru své ex,
Ale dokážem spolu být i spokojení.

Třeba když pouštím rap
A on neohrnuje nos.
Když pijem Vídeňskej punč.
Když chodíme cestu z Tepla k němu pěšky
A vobčas jíme velkej burger.
A taky když se usmívá tak,
Jakoby na světě nebyly vůbec žádný strasti.

V únoru jdem se Španělem na ples.
A proč tam vlastně nejdu s Hanzem?

Rezignuju na lásku. Maják měl pravdu, když mi pod ořešákem říkal, že milovat v životě mockrát nejde. Vystavím svůj život na vzpomínkách, lidským teplu, Teplu a jídle. A co nejdřív to půjde, tak taky na samostatným bydlení a chundelaté kočce. Kluci budou jen něco jako komparz..

Wild Blonde*

If I let you turn into something 
Other than yourself, 
Could we be strangers to everyone 
But lovers to ourselves?
- Tayyeba Irum

"..you felt the gravity of tempered grace,

falling into empty space,

no one there to catch you in their arms.."

4. 12. 2015 - you're the sixth element.

Cokoliv radši než učení. Převlíknu postel, vydrhnu kuchyň, vyžehlím, umyju zrcadla a stejně jako se dům leskne čistotou, tak moje hlava zeje prázdnotou.. Nezbývá mi nic než zoufalej smích a opilý katarze.

Tancujem s Hanzem na písničku z Hříšnýho tance, a když spolu o dva dny později sedíme v přeplněné menze a jíme pizzu za pade, tak přemýšlím nad tím, jestli to náhodou není momentálně jedinej rozumnej a neegoistickej kluk v mým životě. Pod stolem v Teple mi stiskne ruku a já mám na zlomek sekundy pocit, že je všechno v nejlepším pořádku. A poprvé po dlouhé době se přiopijím radostí a ne z rozervanýho pocitu z toho, že je Maják nebo Španěl u vedlejšího stolu.

Španěl nás poráží v hospodským kvízu, za nosánek nahoru by si zasloužil kopanec do žaludku a za větu "moc rád tě dneska vidím" doprovázenou fyzickým kontaktem ještě hlavou o obrubník. Kdybys, kluku, jenom věděl, že kvůli tvý víkendový plánový kolizi jsem ještě ve dvě ráno neměla kde spát...

Je podzim, procházím se v opadaným listí a přemýšlím nad tím, že svět je vlastně krásnej, když ho sdílíš jen tak pro radost s někým, kdo na tebe s vyprchávajícím alkoholem postupně nezapomíná.

WB*

I love the piece of earth you are,
because in all the planetary prairies
I do not have another star. You repeat
the multiplication of the universe. 
- Pablo Neruda

20. 11. 2015 - .

I am the wrong girl.
The one you will tell your girlfriends, and wives of,
to make them feel better about having loved or lusted after another.
“She was the wrong girl. And in a way I’m glad that I met her so I could see just how right you are.”

I am the wrong girl.
Fifteen. Doe eyed. Selfish. Spoilt.
You bring me my favourite things before school starts,
and spoil me endlessly with your love, and devotion and heart.
You love me. I can see it in your eyes.
I love you too.
We plan a life together.
We want to get married at eighteen, travel around Europe and have four kids.
But I am selfish, and young and I want to know what else the world has to offer besides the one of our own we created with all of our late night conversations, schoolyard kisses and heartfelt confessions.
So I leave my best friend behind at seventeen with a broken heart and wish you all the best.

I am the wrong girl.
Eighteen. Only just finding my feet in the world, but happy finally.
You are older, and kinder than me.
You are strong in the places I am weak.
You do everything right.
You treat me as though I am worthy; with flowers, and romantic dates and words that make my heart flutter.
You trace your fingers over the scars on my arms, and tell me I’m beautiful.
I see myself marrying you, and having children.
But just like everything else-
I’m too afraid of commitment.
I am selfish still.
In a moment of weakness I kiss another.
I realise that although I love you, I am not in love with you and I will never be able to look at you the same.
I know I’m in the wrong but,
I push away my guilt and cast you aside like you are nothing to me.

I am the wrong girl.
Nineteen. Happy. In love with life. I am at peace, and madly in love with God. Everything is changing. I am learning not to be so selfish anymore.
I’m not looking for anybody to fill the void, which is now non-existent.
And then I meet you, and I fall in love within a week.
Madly, deeply, completely.
My heart cries out, “this is the one”.
I forget to breathe when I am with you.
My heart beats too fast,
Or not at all.
I tell you my legs are ugly,
so you kiss each and every scar up and down them and make me feel lovely.
I am so in love with you in each and every moment.
But I am afraid.
I am afraid of commitment, and I am afraid to lose you.
I lose you anyway.
My heart aches more than it ever has before.
Every waking moment is painful.
I recall the friends I’d told, “finally I believe in love” and wonder what they think now.
I realise that besides my first love, you were the only other I had risked the heartache to actually making a commitment for.
I regret it.
My hands are left tainted with your touch,
“How can I ever hold another’s again?”

I am the wrong girl.
I am the one who broke your heart, or wasn’t good enough to stay in it at all.
I am the one who taught you lessons on what to look for in the right girl.
I am the one you will tell your wife someday, “I almost married the wrong girl.”
I don’t know if I will ever be the right girl.
And I don’t know if I want to find out.
Maybe, I will always be the wrong girl.

(artparasites.com)

11. 11. 2015 - fuck.

Morální kocovina lvl 1000.
Zmizet z povrchu zemskýho by bylo fajn.
Možná bylo lepší, když sem před hodinou nic nevěděla.
Vzdám se chlastu.
Pro začátek tomu dejme týden.

9. 11. 2015 - sunshine, which ruins me once.

Maják mě hladí po zádech a spí mi v klíně,
Přestože mi pak drásá srdce nepravdama.
Za všechno může alkohol,
45 minut čekám na autobus,
Kluk se psem mě doprovází domů,
Abych náhodou nezakopla, když přes slzy neuvidím.

Holky hrajou na kytary,
Zpíváme táborovky,
Hladím psa,
O půl druhé v noci vymačkávám poslední zbytek pikaa,
A všechno je tak neskutečně barevný,
Do té doby než mi položíš ruku na záda,
Dáš mi první pusu a s úsměvem mi řekneš
Něco ve smyslu, že jsem blbá kráva.

"A vy se jako máte rádi?"
"A to je ten problém.."

WB*

Chtěla bych jíst kachnu s červeným zelím,
Ale můj žaludek zvládá jen pivo, mlíko a rajčata.
Životní chyby.
Režim sebedestrukce.

7. 11. 2015 - l'essentiel èst invisible pour les yeux.

Neuvěřitelný prázdno jak kdyby mě vysypali do popelnice. Jsem sama a bez cíle, přestože mě neustále obklopují lidi. A tak aspoň piju.

Probouzím se u cizího kluka doma, matně si vybavuju, že mě odmítá pustit o půl čtvrté samotnou domů. Noc bez intimnosti. Vaří mi curry a odváží mě autem domů, přestože si ráno ani jeho jméno nepamatuju. Likviduju se. Bolí to neuvěřitelně moc, a přesto na tu kudlu tlačím čím dál víc.

Neustále hraje Iris od The Goo Goo Dolls.
Šest týdnů bez sexu. Damn.

Maják spadnul. Už ani nepoblikává. Bolíš. Neustále a úporně pokaždé, když vcházíš do Tepla a těsně před tebou vstupuje ruka, která se snaží mi rozmačkat srdce i mozek. Velmi úspěšně.

Mamka pláče. Pláču taky, ale úplně jinde než ona. Pláčem každá sama a přesto spolu.

Příliš mnoho mužských pohlaví. Utéct. Chci.

Španěla míjím fyzicky i psychicky. Jeho vnitřního schizofrenního kamaráda pojmenovávám Rudy, protože je rude. Bez něj by ale byl pouze a jenom hrozně nešťastnej. Což je právě ten důvod, proč je v mým životě. Pro nešťastný lidi je potřeba se rozkrájet. Přestože je většinou jen smutnej a zlej a občas řekne dobrej vtip a někdy mi dá pusu na čelo, což je nejspíš ještě nějaká jeho třetí osobnost.
Jeho poslední věta je něco o "naplánování pořádnýho rande", když o tři minuty předtím pronáší do větru a absolutního ticha větu "ale já s tebou nechci být", aniž by se o tom kdokoliv předtím byť jen slovem zmínil. V ten moment si přeju tlouct mu hlavou o obrubník. Ale je to jen chvilkovej záblesk, vždyť je přece nešťastnej a to ho přece omlouvá.

Cizinec mě chytá za ruku. Ne. Ne. Nenenenenene. Budeš smutnej a já tě potom budu muset zachraňovat.

WB*

27. 10. 2015 - stitches.

Míjím po cestě paní staršího věku, navlečenou do něčeho neidentifikovatelnýho, jak kreslí na zaprášený okno dvě kostrbatý srdíčka s nápisem on a já se sentimentálním úsměvem a uvědomuju si, že vlastně ani já nejsem od takovýho pomatení smyslů daleko. Nikdo z nás není..

Zbožňuju to, že když dojde v Teple pivo, můžeme dolů do minimarketu koupit si lahváče a pak je spořádaně popíjet za stolečky.. Ještě víc zbožňuju to, že to mužem udělat, i když pivo nedojde.

Věc, co mě dokáže vždycky rozesmát je vzpomínka na to, jak při připíjení na Fila si Fil připíjí s takovou vervou, že rozbíjí půllitr.

Španěl: Neříkej mi tak, nebo tě zabiju.
O pár chvil později
Španěl: Děkuju za půjčení :-*
Rozdvojený osobnosti mi vždycky lezly krkem, proč zrovna on?

..Někdy si říkám, jestli ještě znáš mý jméno
A jak často na mě myslíš, když jdeš spát..

S Majákem jsme se vrátili do pre-vztahovýho stádia a je to asi lepší, protože konečně vedle sebe nesedíme jak dva němí.
Myslím, že jsme oba trochu smutní z toho, že jsme neverending story. Občas to na nás vidím.
Hádáme se uprostřed noci uprostřed města a nakonec stejně končíme pod jednou střechou. Sama sebe se ptám, jestli je to z bezbřehé lásky nebo jenom z bezbřehé vytrvalosti.

Zvažuju, zda do diáře napíšu ples Muzea romské kultury nebo Queer ball. Píšu tam obojí a doufám v to, že obojí klapne.

WB*

20. 10. 2015 - indifference.

Matný záblesky ze včerejšího večera.
Novej nápis na pánskejch záchodech.
A jestli si chtěl večer strávit se svou ženou,
Tak na to nesmíš zapomenout.
Obtisk brýlí na stěně,
Jsou poškrábaný, budou potřeba nový skla.
Ter mě objímá
"Nebuď smutná, my tě tady máme rádi."
Ani nevim, jestli se cítím nekompletní
Nebo jsem jen neuveřitelně nasranná.

Z tance v divadle mi slzí oči.
Z tance v divadle?

Měla bych přestat pít,
A nebo začít pít ještě víc.
Začnu pít víc.
Problem solved.

Maják mě vytěsnil, tak to asi zabijem.
Jinak totiž zabijem sami sebe.
Co bez něj bude?
Život po životě.

Sublimovat, absolutně tě prostoupit a vyjít ven do podzimního večera s tebou, aniž by sis čehokoliv všimnul. To bych chtěla.

17. 10. 2015 - i stay asleep to stop the worst.

Plaču nad mokrem v botách, ztraceným tričkem, špatně ubalenou cigaretou, neuklizeným pokojem, poblitým záchodem a hlavně nad voříškovejma očima. Plaču ve svým zelenozeleným podniku, v šalině, mámě na rameni, na Vysočině, v posteli, na chodníku a na záchodě. Připadám si jako holka, co má permanentní PMS, ale je to asi jenom přefouknutým srdcem.
Nad hrnkem hnusný kávy se šlehačkou vykládám Španělovi, že je něco v mým životě tak nějak špatně (a možná je to tím, že s ním piju málo hnusnejch káv se šlehačkou).

S Majákem sedáváme vedle sebe, pocucáváme pivo a všechno je špatně. Přistihuju se u toho, že přemýšlím nad tím, co bude, až on nebude a až mu nebudu usínat na rameni po pěti pivech, nebudu se mu choulit pod klíční kostí a až vlastně nebude nikdo, kdo by mě do morku kostí znal a objímal mě, když je zle.
Přicházím o chuť cokoliv mu říct a to je většinou ten zlom. Pád na špatnou stranu hrany.

A tak si stelu na dně popelníku, sním o hloupostech, zdá se mi o BDSM a jindy zase obřím balení Nutelly. Říkám na seznamováku, že mám pivo radši než lidi a je to holej fakt, protože chlapi sú kokoti a holky čím dál víc jedna jako druhá.

A je tu dvoumetrovej kluk,
Kterýmu říkám můj nejlepší kamarád
A kterej mě objímá, když je zle,
Kouří se mnou na obrubníku
A říká, že chlapi sú kokoti,
Když je vlastně sám proti sobě
A možná je on ten jedinej kluk,
Kterýho v životě potřebuju.
A Maják a Španěl a všichni ostatní
Jsou prostě jenom past.

BW*

 

30. 9. 2015 - dark green.

Bezděčný doteky, salta mortale
Pivní moky, bolehlavy
Ubalený cigarety, p-u-e-b-l-o.
Oholený strniště
Pusa do vlasů
Nový otisk na stěně
Vůně pánské kolínské
Ústava ležící na vedlejším polštáři
Pohlednice v cizím jazyce
Tousty s rukolou
Spousta lidí, přesto klid.

Odvážný rozhodnutí -
- ukázat mámě svůj druhej domov.

BW*

16. 9. 2015 - killers of old skies.

Praha dusí a svírá.
Snad mě ani neudivuje, když jedenáctýho objednávám pivo a odklepávám popel do broušenýho popelníčku. Vše v tmavě zeleným oparu. Tmavozeleně naladěná.

Navazujou pánský pohlaví

Tyršák a piano
Kudrlinky
Cigánština ze zastavárny
Kafe s medem
Tousty napůl
Co? Nic.
Prasklý hlavy kvůli tomu, že se furt neznáme. A nechápem se. A složití lidi se hledali, až se našli. Tak se luštíme jak křížovky z Pestrýho světa, narážíme na zdi a taxisovy příkopy. A je to jakoby jeden mluvil maorsky a druhej mandarínsky, ale je to super. Protože když jeden z nás mluví, čas prostě neexistuje. Skáčem do nejčernější díry a překonáváme horizont událostí.

Potom
Kontaktně
Důvěrně
Opatrně
Je tu Maják.
Plánujem masový vraždy
Otisk zubů na předloktí
Domácí limonády
Chlapeček čůrající po zdech
City
City
City
City
Stisk dlaní
Nejhlubší štěstí
Objetí před autobusem
Nazpět do Prahy.
Jenom se rozpustit pod tou dávkou štěstí. Roztomilý oslovení. Volám svý patnáctiletý já, který tohle dycky chtělo. Sypu si popel na hlavu. Popel svýho patnáctiletýho spálenýho já. A hledím upřeně do očí své zatvrzelé mámě, která mě pořád vidí s tím košilatým právníkem.

A pak je tu tvrdý sedadlo neprovětranýho přípojáku
Který se mě ptá, jestli BDSM a neprozkoumanost
Není něco, co chci zkusit.
Ať už se Španělem či bez něj.

WB*

29. 8. 2015 - choose wisely.

Sedím v přítmí pražskýho bytu mýho bratránka, poměrně osamělá. Jedním uchem inhaluju Leru Lynn, druhým neustále čekám, kdy a jestli se spící Maličká vedle v místnosti probudí.
Děkuju Bohu, že budu mít tři týdny sama pro sebe (a desetiměsíční Maličkou). Dlouho dozadu si nevzpomínám na období, které by obsahovalo tolik stohů myšlenek jako to stávající. A tak beru blok a těším se jak malá holka na každou volnou chvíli, kterou budu moct strávit úklidem sama sebe, stejně jako na chvíle, kdy budu muset uklízet po tom tvorečkovi spícím ve vedlejší místnosti.

Maják neustále stojí, přestože to stálo spoustu slz, panáků a piv, zoufalých telefonátů a tvrdých slov. Žiju si jak královna, nikdo mi nikdy předtím nedokázal dokázat lásku tak, jako to umí on. Kolikrát ve mně jeho schopnost přizpůsobit se budí pocit viny, spíše než zadostiučení. Závidím vlastně sama sobě.
Přesto když rozbaluje témata jako je společný bydlení a dovolená a děti, mám chuť vlézt pod stůl a zavřít oči. Ale věřím tomu, že je to snad jen kvůli tomu, že se to vše rovná změnám. Což mě vždycky děsilo.

Španěl stále dokáže zastavit můj krevní oběh a rozházet všude okolo již srovnaný stohy myšlenek. Už jen tím, že sejde těch pár schodů do zelenýho podniku. Stále doufám, že po spálenině od výfuku motorky přece jen zůstane jizva, aby existovalo něco, co mi ho bude neustále připomínat. Hluboce mě přesvědčuje o tom, že mě má doopravdy rád a klopí mi všechny svoje tajemství a já stejně stále nevím, jestli je to jenom trik všech stvoření s penisem nebo jestli jsme v sobě doopravdy dokázali za pouhopouhej týden najít tak hluboký duševní pouto.
Scheisse, nenávidím to, jak se ke všem lidem přivazuju provazem.

Máma téměř plače, když mi říká, abych nezahazovala život s prvním klukem, kterýho potkám a počkala na vysokoškoláky právníky. Řekla bych jí ano, kdyby můj mozek nahradil i srdce, který prosí o kluky z vinoték a zastaváren.

WB*

20. 8. 2015 - beginnigs.

A tak jsme ten románek s Namotávačem doopravdy ukončili.
Dvě hodiny sedím na rantlu a čekám až klapnou dveře.

(Asi deset metrů ode mě telefonuje Španěl,

Aniž by věděl, že kousek od něj pláče holka,

Která kvůli němu oblíkla rok a půl nepoužitý plavky.)

Úzkost zaplavuje všechny póry,
Ovíněná mu s pláčem usínám v náručí,
Na dlouhou dobu naposled
A ráno ho vyprovázím ze dveří svýho života.

"Myslíš, že se ještě najdeme?"
"Nevím, ale já nikam neuteču,
tak jestli budeš hledat,
nehledej daleko."

Srdce mi nakonec proměňuje
Zelená zeď mýho oblíbenýho podniku,
Tekutý poličský zlato,
Hraní deskovek s cizincema
A Španěl s knížkou u vedlejšího stolu.
Žaludek mi likviduje teprve Namotávač,
Kterej v mým nejoblíbenějším triku vchází do dveří
A následující dvouhodinovku tráví zapáleným rozhovorem,
Se Španělem.

Noc přesto opět trávím v ztmavlé místnosti v centru města,
Ve velké černé polokošili,
Se snídaní do postele,
Ročník 86,
Otázky na tělo,
O jeho jizvách na těle
A sexualitě
A strachu
A vztahu.
A miluju začátky,
Když se lidi neznaj,
A ohňostroje při sebemenším doteku,
Jen bohužel, že začátek nezůstane navždy začátkem.

WB*

18. 8. 2015 - mindfuck.

Probouzím se v 10:02 u kluka s nejvíc španělským jménem a prstýnkama ve vlasech. Do letního rána ve ztmavlým pokoji voní vajíčka. Sbírám se a lovím v paměti úlomky předchozí noci. Tím nejsilnějším je balkón a tma. Španěl je dávno vzhůru. Podává mi helmu a o pár chvilek později mi čechrá vlasy vítr. Další životní poprvé. Motorka. Válíme se u rybníka, přeplavem ho tam a zpátky, dupem v bahně, trháme špendlíkový hlavičky ze stromů a pečem se na slunku. A on se culí a culí a culí.
A pak jíme zmrzlinu a pijem broskvovou limonádu a já z něj čím dál víc nemůžu spustit oči.

"Už jsme spolu byli u vody, snídali jsme spolu, jeli jsme spolu na motorce, zmokli jsme spolu, nakupovali jsme spolu, četlas moji poezii a to sme se téměř včera ještě vůbec neznali."
Říká.

Vybral si to nejhorší načasování.
Kdykoliv jindy, jen ne tady a teď.
Zmatená a plná úzkosti se vzdávám toho,
Co je mi v životě ze všeho nejdražší.
Se stoprocentní jistotou,
Že to bude nejhorší rozhodnutí v mým životě
A že když přijdu o tebe, přijdu o vlastní štěstí.
O životní oporu.
O maják neustále na obzoru.

Ale nedokážu ti složit slib, že s tebou zůstanu do konce života, přestože si ho už ani s nikým jiným představit neumím. Nedokážu ti  říct, že jsem s tebou nejšťastnější, přestože mi už tak dlouho s nikým nebylo líp. Nedokážu ti říct ty dvě osudový slova, přestože mi denně podlamuješ kolena.
Protože nejnáročnější věc je věřit ti. Bezhlavě do toho vplout.
K tomu, abych si uvědomila, že se známe jako manželé po dvaceti letech, musel přijít někdo, kdo mě v životě ještě nikdy neviděl.

Nejtěžší životní rozhodnutí bylo uvědomit si, že nechci strávit v devatenácti věnovat svůj život někomu, koho znám lépe něž sama sebe. Přestože zakládat s ním za pár let rodinu vypadá jako největší idyla na světě.

Jsem do tebe blázen a za pár let budu taky.

WB*

27. 7. 2015 - but your mouth stays shut like always.

Jen ta láska může přežít svůj cyklus krizí, která obsahuje padesát procent přátelství, deset procent obdivu, deset procent vzájemné úcty, deset procent setrvačnosti zvyku a dvacet procent tělesného magnetismu.

(Jevgenij Abramovič Baratynskij)

Už s tebou snad ani nelítám
Do sedmýho nebe
Protože čím dál víc bolí každý druhý slovo.
Není to chyba tvoje, ale moje, protože už jsme dávno porušili pravidlo čísla tři Milana Kundery a já se topím ve své vlastní srdeční komoře a permanentně ji ještě podlejvám pivem. V tom lepším případě.

Už je to hrozně zlomitelný,
Cejtíš to?
Najdeš si někoho z lásky,
Nebo já někoho z trucu,
Nebo se upijem k smrti,
Já nebo ty.

Válíme se spolu u barevný fontány a koukáme na oblohu, což je směsný, protože jsem to vždycky chtěla zažít s někým, kdo do mě bude blázen, tudíž ne s tebou. A tak za rohem líbám nějakýho skinheada, co jezdí s vysokozdvižným vozíkem, a piju jejich Božkov s kolou.
Neuvěřitelný, jak je náročný uvěřit city klukům, co poznají moje úzkosti, a tak už se mě po několikáté ptáš, jestli ti věřím, že mě máš rád.  Odpovídám nevim, protože nevim, a taky proto, že to není dost.
Za měsíc budeme šest týdnů bez sebe a je to přesně ten bod, kdy se mužem každej vydat na křižovatce jinam.
Najdeš hezkou holku, co sedává a se dává na baru a zpívá o ní Mňága a já najdu kluka, co mě nebude držet párem lichotek v záložné pozici.

WB*

Mám vytetovaný kotě pod klíční kostí a všichni kluci z 24. ho maj taky, až na tebe, takže nejsme vlastně ani spříznění.

24. 7. 2015 - take me to a road with no end.

Zdá se mi o tmavým vlase
Zase
A o papírových dopisech.
Budím se s žaludkem na vodě
Ale tisknu víčka tak pevně,
Aby se paralelní světy ještě jednou přiblížily.
Nefunguje.

Čím víc jsem se za poslední dny snažila vytěsnit jakoukoliv spojitost, až na kokosovou chuť na jazyku, tím intenzivněji přicházím o iluze. Kameny na plicích. Zase. Po kolikáté za těch sto let? Už jsme tak daleko od sebe, že se mi ztrácí tolik věcí z paměti. Ty. A my.
Kolik ještě let ke smrti paralelních světů? Jsi moc daleko. Snad příliš daleko na to, abych tě někdy přestala křečovitě držet. Ve snech.
574 dní.

Blonďák u dřevěnýho politýho stolu v Ostravě se na tebe ptá. Snaží se mě uchlácholit průpovídkou o vysoké škole. Asi je to hezký, I guess.

WB*

14. 7. 2015 - together but lonely

Už příliš dlouho jsem před tebou neutíkala,

Stále tě jen chytám nebo ztrácím.
Mluv francouzsky, naposledy něco řekni. Francouzsky.
Byl jsi někdy smutnej?
Nelidskej optimismus.

Zpíjím se do němoty,
Pak pláču smotaná do klubíčka.
A stýskám si po tobě.
Drž mě a nikdy nepouštěj
Toužím ti říct
Přesto nutně potřebuju pustit já tebe.

Slzím na černou vlnkovanou podlahu tramvaje,
Lidem padají oči z důlků na tu stejnou podlahu.
Volat ti v opilosti je důkazem,
Že sem do propasti spadla už dávno.
Život bez tebe už snad ani nebude život.
Položivot.
Neživot.

Odřený koleno z nočních radovánek
Nebolí ani trochu jako zlomená hrdost.
"Mám strach, že už nikdy nepotkám tak hodnou holku, jako jsi ty"
Je jediná věta, kterou si pamatuju.
Liány naděje.

A tobě to stejně bude putna
A řekneš něco jako
"Jestli to tak cejtíš."
A zmizíš. Dřív než to stihnu já.

22. 6. 2015 - tu me manques

Hezkej večer s Tamborem,

A pak taky s Poličkou a vodkou s red bullem,

A pak je půl jedné a seš tam najednou ty,

Ostříhanej na hipstera a já zas pro jednou taju,

Ale nebyla bych to já, kdybych se nesnažila odmítavým vrtěním hlavou přesvědčit sama sebe, že ne. Ne.

A naše city jsou čím dál víc plytký,

Protože u mě jsou čím dál víc hluboký.

A biologický hodiny tikaj

A mateřský pudy tepaj.

A já se skleslostí přijímám příchody bez pozdravu,

Odchody bez rozloučení,

Stoly vedle sebe stejně jako naše srdce vedle sebe.

Přestože bych nejradši brečela na záchodě

Nebo tobě v náručí,

Protože se mi všechno vymyká a ob(čas)to chybíš.

Už je to jen alkohol a hodně moc lidí,

A je to to poslední, co nás spojuje.

Polička, která koluje v žíle,

Panák vobčas,

Pusa na tvář

A pár hořkosladkejch vzpomínek.

Když jsem cejprala to pivo se spritem,
Měla sem ti říct, že jsem hloupá kráva,
Protože dokážu žít z toho plaku, což je všechno, co známe,
Protože na sliby přece nehrajem.

Za sedum hodin budu v autobuse na cestě do Francie,

Za nějakým cizincem, kterýho vlastně neznám,
A přestože je Paříž odměnou,
Tak skládám věci do kufru s přišláplým srdcem a zatajeným dechem.

9. 6. 2015 - recovery never really ends, does it?

Po třech týdnech patnáctiminutový zpoždění,

"vydržel jsi dvacet minut, než jsi řekl první nesmysl" říkám a smějem se.

Vpila bych se do tebe jak inkoust, kdyby to byl první den, co tě znám.

"nechyběla jsi mi, ale chybíš mi teď."

Ano. Neřekla bych to lépe.

Cejprám pivo se spritem na dřevo a nerozumím.

A ty se mě ptáš, jestli ho miluju a rozumíš. 

Říkám věci, co nejsem ochotná říct ani sobě, a proto časový prodlevy. Byly a budou. 

Stále hluboký touhy. Léto je ještě víc propaluje.

Chtěla bych nám pod tekoucí vodou otisknout tetování že žvýkaček,

jezdit na konce světa prvním vlakem z odjezdové tabule,

vymýšlet vlastní drinky, dávat jim jména a opíjet se z nich,

usínat na kachličkách v koupelně, protože pod dekou je příliš teplo,

dělat přemety na skrytejch loukách,

jezdit na kole k jezeru a brodit se jeden druhým.

Ptát se tě ve tři v noci na absurdní otázky

a o půl čtvrté jít prozkoumat ledničku,

koukat na Volejte věštce, smát se,

tisknout se k tobě a věnovat ti svůj poslední čtvereček čokolády.

Jsi můj nebo tě neznám,
nic mezi neexistuje.
Jsi blízko nebo jsi na kilometry daleko.

529 dní.

Vidím to všechno růžově.

Protože když ne teď,

máme miliony příštích životů.

Wild Blonde*

Proč se mě na každé stránce ptají "kolik chcete zhubnout?" ?

Nechcu, chápeš?

3. 6. 2015 - flawless perfections.

..sedíme na pavlači,
přichází ráno,
tobě se lesknou oči..

Slunko je štěstí.
Sladkej růžovej merlot
Holandský vafle
Spřízněný duše
Na prohřáté trávě.
Lístky do Francie už jsou.
Francie je vždycky dobrej nápad.
Šampaňský, sýry, francouzština a mumraj.

Léto evokuje zase vzpomínky
A moje štěstí chce být s tvým štěstím
Ale možná je to setrvačnost
A zdvojnásobit ho jde i jinak. Jinde.
Neparalelně.
Bez minulosti s budoucností.
Spíš ne. Spíš ne než jo.
Sedum let, fíha.

Frajer z hypru bude táta.
Vzpomínky z obrubníku nabývaj novej rozměr.
Wow.

..seříznem si bříška prstů kvůli otiskům,
na pobřeží ve Francii koupíme si dům,
na pobřeží ve Francii koupíme si hrad
a půjdem spát..

Wild Blonde*

27. 6. 2015 - feverish speaking, just wanna see your face.

Nový poznatky.

• Starý lásky nerezaví versus dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Hérakleitos a princip dialektiky alias princip neustálých změn. Věc, co mě maturita ze zsv naučila. Přestože mám vlastně denně vlastní hlavu. A do stejné řeky bych byla ochotná vstoupit ještě mockrát.
• Hlavní věc v životě jsou kamarádi, člověk je pak šťastnej, ať už se děje cokoliv. To je přesně to, co mi tak dlouho chybělo. Teď mám někoho, kdo mě podepře cestou na rozjezd a někoho, kdo se se mnou zřídí ještě předtím, než potřebuju odvést na rozjezd.
• Noční cesty od autobusu jsou vlastně paráda, protože si člověk srovná myšlenky. 
• Nemíchat je správná volba, a když, tak už nikdy jägra s tequillou.
• Šestihodinovka za pásem v hypru po dvou měsících volna uteče v mrknutí oka.
• Promiskuity člověka naučí. Ne jen tomu, co vlastně chce, ale i hlubokým filozofickým úvahám a tomu, co od života očekává.
• Přátelství mezi klukem a holkou existuje. 
• Odkdy jsem blond? 
• Co budu po zbytek čtyř měsíců dělat, aniž bych doma uhnila?
• Pojedu na Pohodu?
• Co všechno jsem ochotná obětovat pro hluboký štěstí? Promiskuity?
• Zodpovědět životní otázky je těžší než odmaturovat.

Wild Blonde*

20. 5. 2015 - potitko time.

Šťastný životy. Maturita za pět a percentil 98.3. Úspěšný období. Malá vyjukaná holka ze zrcadla z úterního rána si najednou připadá, jakoby jí svět ležel u nohou. Aspoň na chvíli, aspoň na týden. Než život přestane zase být jen ztělesněným alkoholem a fuck this shit pocitem.
Připadám si, jakobych si na našem posledním zvonění koupila hodně pětikorunových štěstíček. Babička pláče. Občas mě to nutí přemýšlet nad tím, jak dlouho ještě bude trvat příležitost stulit se jí do náruče. Kéž by dlouho.

Ke konci října jedu do Francie s klukem, kterýho téměř neznám. Kterýho míjím ve svým životě od čtrnácti let, a přesto jsme sobě tváří v tvář stáli všehovšudy dvakrát. Žijem jen jednou. Francie je jediná věc, která dokáže, co je doopravdy a co je jen náplastí. Na paralelní světy.
Promiskuity. Věci, co jsem k smrti odsuzovala, teď zabírají spoustu místa v mým vlastním životě. Tomáš z Nesnesitelné lehkosti bytí by to okomentoval nějak rozumně. Ospravedlnil by mě, stejně jako ospravedlňuje sám sebe. Přesto neustále vidím pouze sama sebe ve vídeňským parku.
Život mi proplouvá principem wu-wej, sám řeší zápletky. Chutná to skvěle. Pro člověka, kterej se kdysi ráno nedokázal rozhodnout, jestli vstane z postele pravou nebo levou nohou.

Zítřejším dnem zakončuji osmileté studium maturitním večírkem, tequillou s mým profesorem z němčiny a morální kocovinou to vše završím v pátek ráno. O tom nepochybujme.

Říjnoví Irié Revolté mě úsměvem zdraví v elektronické podobě na virtuální vstupence a zase mi na seznam štěstíček přibývá další položka.

Snad jen paralelní světy se po dvanácti měsících nebezpečně přibližujou a moje Já se schovává po dlouhé době zase před něčím pod stolem. Příchuť kokosu tiskne žaludek i plíce.

Moje pravá lopatka stále čeká na potenciální tečku.

Wild Blonde*

2. 4. 2015 - the rest of the world was black and white, but we were in screaming color.

Několikahodinový sety, dost hluboký na to se v nich utopit, dost plytký na to, aby se sobě podobaly jako vejce vejci. Dvakrát třikrát týdně. Od brzkýho odpoledne do večera, od večera do brzkýho rána. Intimity a alkohol. Moje srdce je vobčas mrtvý, vobčas přetejká, ale tak to vždycky bylo.
Potřetí v životě špagety s kapkou lásky, proč to všichni kluci zkouší přes špagety? Napadá mě jen slovní spojení utáhnout na vařený nudli. Ty slova mi blikaly v hlavě jak vítací nápis nad vchodem přisprostlýho kabaretu. Hrála k tomu dechovka, absurdnosti.
S každým sudým schodem ve vchodu přemýšlím, že to utnu, s každým lichým schodem, že to vygraduju. A tak čekám na ten moment, kdy se moje vlastní hlava splete a bude dělat kroky, jen a pouze přes dva schody.

Potřebujeme něco speciálního. Speciálnějšího než jsou intimity, alkohol a nudle. Něco, co nám nekonečně přeplní poetickou paměť, jak tomu říká Kundera. Něco, co nás nekonečně spojí.
Prvopočátky vidět jinde. Ne ve smyslu pro humor. Slýchávám od tebe, že je to tím nejdůležitějším atributem. Ale není. Důležitost leží tam, kde se vtip tříští. Ve smíchu.
A snad ani nejde o lásku. Jde o respekt. Snad právě proto ta jehla, která přichází s každým jemným dotekem na mé nejviditelnější, byť nejtajnější stránce osobnosti. Je to disrespectful. A jestli je tohle protiklad, byla by protikladem lásky nenávist?

Jinak štěstí. Poskakuju na silnici, když se nikdo nekouká.
A občas mám pocit, že exploduju.
Irié budou v Brně.
A našla sem společnost na Pohodu do Trenčína.
Maturita se blíží a nevyvolává ve mě strach z neúspěchu, pouze strach z neznáma. A napětí. A nepopsatelnou chuť zvracet a omdlít.
Sladká chuť amareta už navždy zůstane připomínkou posledního ročníku.
Profesoři soucitně skláněji hlavy k ramenům a věta o tom, jak si jsou vědomi, kolik toho máme na starost, nezazněla tolikrát ani v prvním měsíci našeho primus ročníku. Snad chtějí utišit ty hlasy pochybností nebo se jen ukázat v posledních dnech v nejlepším světle.
A já poskakuju po ulicích, od srdce se směju s Brunetkou a Rudovláskou a Hrabal by řek, že když nejde vo život, jde vo hovno.

Wild Blond*

22. 3. 2015 - cause sooner or later it's over..

..I just don't want to miss you tonight.

Šeptáš věci, jakože chceš, abych byla tvá a že si dokážeš představit mou žurnalistickou kariéru, ale pouze pokud se budu chovat takhle. Takhle nevím jak. Ale asi to spíš šeptá pivo, protože ráno, když se vedle tebe probouzím, je vše zapomenuto. Bohužel či bohudík.
Kolikrát zapomínám, že je všechno jenom jako, a že jsou to pouze pseudopolibky a pseudopropletený prsty. Pseudorelations.
Troufám si vzít tě na promítání, který mi tiskne hrdlo a nevím, čím to je, že znovu, po tak dlouhé, bezdůvěrné propasti, ti zase ukazuju ty nejzapadlejší kousky sebe a vyměňuju poklidnou domácnost za noc v tvý náruči. Je čas utíkat, utíkat, co nejdál, protože něco se láme a až se to zlomí, tak už bude na útěky pozdě. Nevím, proč ale stejně stále stojím jako přikovaná.

Stále si ještě nejsem jistá, jak moc komfortní je pro mě vycházení z komfortních zón při seznamování se s novou společností.
Pivo to všechno dělá jednodušší a krásnější.
Kouř z cigaret přebíjí vůni tvoji.
Zase poznávám kousek sebe a podala bych si ruku za to, že rostu a dokážu sundat masky, kterých mám celou plejádu.

Maturita na krku, prázdniny nemaj plán. A mně je všechno čím dál tím víc jedno, protože buď půjdu na žurnu nebo budu nešťastná. A ta se vzdaluje mílovými kroky, snad pravě proto, že je mi všechno čím dál tím víc jedno. Začarovaný kruhy z duhy.
Občas bývá ticho a tma a já přemýšlím, kdo mi změnil život a říkám si, že sem to byla převážně já a mám dobrej pocit z toho, že mám takovou moc.

A kdybychom byli oba normální, přitahovalo by nás to?
Je to ta touha spravovat rozbitý duše?

Wild Blonde*

19. 3. 2015 - you and I'll be safe and sound.

Obecně existuje přímá závislost mezi intenzitou nadužívání alkoholu z hlediska trvání a dávky a vývojem jaterního onemocnění. Již 20 gramů u žen (tj. asi 200 ml vína nebo 60 ml whiskey) může při každodenním přijmu během několika let vyvolat poškození jater.

Moje játra musí být smutný. Jameson zadarmo kvůli svatýmu Patrikovi v našem baru a hodně kontaktu a další vylitý city. Široce se smějící ujíždějící rozjezd, Spirit bar a klížící se oči.

Co bude, až tu nebude?
Vnější omrzliny z nedostatku lidskýho tepla
Vnitřní omrzliny z ochladlýho srdce

Les a listí a tma a to, co chceš. S tím by se dalo operovat.
Říkáš, že to začínalo nezávazně a teď chcem plánovat dovolenou a že nejdřív výlet, na lom a do Punkevních, abychom věděli, jestli se nezabijem. Tvrdě si vtloukám do hlavy, že se ti jen chci zapsat pod kůži, abych rozšířila pole působnosti a že až přestaneš komentovat nohy holek v sukních, já uteču. Protože ty se mi zapisovat pod kůži nebudeš, tam už je jinej.

Snad po stoosmé pouze a jenom pláču nad tím, že tu se mnou není ten, kdo mě jako jedinej dokázal schovat před světem ve své vlastní náruči. Deset měsíců od momentu, kdy mi Vesmír dal znamení, že v něm stále existuješ. Teď už jsou to pouze paralelní světy. Ty nejvzdálenější a zároveň tak důvěrný.

Maturitní děs
(Ne)přijímačky
25 z 60 a příští měsíc zas.
850 korun za centropenku.


Tequillu a čokoládu nitrožilně, dík.

Wild Blond*

4. 3. 2015 - srdce plné krásy, láskyplné plynutí proudu.

Jedním pivem a větou "jde to všechno do sraček" překonáváme útes našich neshod a skáčem znovu do neznáma. Dnes spolu střízlivíme na procházce po lesích, přivlastňuje si mě tím nejkrásnějším krasohledem v celým mým životě a já se zase otvírám, říkám mu, že chci kočku a že jsem jako malá pouštěla draka a že miluju tmavou zabíjačkovou polívku. Dostává se hluboko. Příště ho budu muset upozornit, že by se tam mohl jednou utopit. Obezřetnost. A na otázku, jestli jsem šťastná odpovídám ano, ale spíše než kvůli lidskýmu teplu je to výjimečně kvůli tomu, že se měním v solární panel a sluníčko je všude.
Musím si zapamatovat, že existuje aurora australis a aurora borealis. A když mi lidi říkají, že chtějí vidět polární záři, musím se zeptat jakou.

V baru sedí starší paní, která má jeden z nejsmutnějších výrazů tváře. A tak si k ní přisedám a půl hodiny mluvíme o tom, jak ráda tancuje, jak miluje hudbu, vymýšlíme čísla, s kterýma vyhrajeme sportku a její radost mě bude naplňovat přinejmenším ještě v příštím životě.

"Budu to muset dělat častěji."
"Co? Mluvit s cizíma?"
"Ne, dělat jim radost."

Wild Blond*

25. 2. 2015 - you can get addicted to a certain kind of sadness.

Dny plný Mňágy.  Ničíme představy dvoum okatejm srnkám za tmy v lese a sobě možná taky. Ale spíš ne, spíš jsme už příliš zvrácení.
A tak se připravuju na to, že se uzavřu až do jejich koncertu, ale nevěřím si ani napůl, že bych dokázala přežít tak dlouho bez tahání za vlasy a zarytejch nehtů.
A přitom nesnáším, nesnáším, nesnáším jeho ostrovtip a větu, která zní milionkrát za den s malými obměnami.
Čím jsme si fyzicky blíž, tím jsme si psychicky dál.
A já se uzavírám, říkám mu toho čím dál míň a jediný, co to dokáže změnit, je tekutý zlato. Pak mluvím. A on se ptá, jestli je pravda, že Doktor pořád ještě léčí u mě v hlavě.

Další dny strávený v práci, otázky do ZSV a já se musím pochválit, že něco dělám a nevpíjím se do gauče.
Jsem veselá, poprvé svoje pokroky nechci věnovat cizím, ale sobě.
Jen ta láska a věci okolo budou vždycky moje alfa omega.

18. 2. 2015 - physically yours.

Zase spolu pijem, abych měla odvahu mu říct, že mi zvedá žlučník. A tak mu říkám, že mě nasral a blbě se u toho směju a vlastně vůbec vytočená nejsem a tak jenom měním strategie a stavím postel v žebříčku priorit výš než šest piv za večer a přátelský diskuze.

Skládám sama sobě slib, že je jen nálepka a když mi říká, že stejně vždycky zůstanu u své lásky z dětství a jeho mám jen jako náplast, tak přikyvuju a on vypadá asi poprvé v životě tak, že ho něco mrzí.

A pak si radíme, jak někoho sbalit a já se v skrytu duše bojím toho stesku, co určitě přijde, až zaprodáme srdce. Ale snad to přece jen nebude dlouho trvat.

Maturita a přijímačky na krku a já vylehávám na posteli, poslouchám německej rap, láduju se čokoládou a hraju hry, co mi vymyjou zbytky mýho mozku. Dávám si ultimáta, ale tu slíbenou pralinku sním, i když padesát stránek z cvičebnice nepřečtu. Whatever, mňam.

Naši Namotávače v mým pokoji stále nerozdejchali, domácnost je tišší než mrtvá a tak už okolo jenom tak přízračně proplouváme.

Začala jsem sledovat zprávy kvůli všeobecnýmu přehledu a je mi ze zavražděných babiček a opilých řidičů trochu beznadějně.
Život je bláznivě hluboká černá díra.

14. 2. 2015 - scheiß egal.

Dnes NE depresivním obrázkům,
ANO jídlu.

A tak slavím narozky v pátek třináctýho v lesbickým baru, což mi svěřuje nakrátko ostříhaná slečna ve čtyři ráno na baru, když se hádáme o tom, jestli bude hrát moje nebo její oblíbená písnička.
Tequilly, zelený a piva, protože slavím a MŮŽU. Zpíváme Chlapi sú kokoti z plných plic a je nám tak deset místo devatenáct.
Dostávám k narozeninám klobásu, protože prej každá holka potřebuje v životě pořádnou klobásu.
V šest ráno je v únoru zima. Musím si to zapsat, ať to nezapomenu.
Plánujem s kamarádem svatbu, kde nám bude hrát Switchback a klip se bude promítat za oltářem. Zachraňuje mi hrdost a život, když můj postelovej kamarád namotává moji bývalou spolužačku stejně jako se zamotají vlasy na válcovým kartáči a alkoholu v krvi je z toho tak trochu smutno.
Taky se ubrouskovým prstenem vdávám za svou spolužačku, protože nesnášíme stejný lidi a skládáme předmanželský slib, že je budeme nesnášet napořád.
Mám ráda svatby, obviously.

V rozjezdu je lidí v šest ráno HODNĚ a na tajňačku pašuju do svýho pokoje Namotávače, což se ráno při procházení obývákem plným vykulených očí mých rodičů přestává jevit jako dobrej nápad. Božská komedie.

Další věc, co si musím zapsat - na akce nelze lidi pouze zvát, ale zbytku potřeba napsat, že je N-E-Z-V-U.

Mám po dlouhém snažení hotovou autoškolu, to zapíjím taky, ale volant nechci ještě hodně dlouho vidět!

Nepřeju Vám ani trošku pěknýho Valentýna.
Přeju pěknou sobotu

Wild Blonde*

1. 2. 2015 - truly, madly, passionately.

Moje múzy si zase odešly na chvíli sednout do hospody a já zkouším už potřetí za poslední týden poskládat dohromady něco, co by se dalo číst.

Novinky?
Zlín a páter noster a pusy v mezipatrech a potom zpíváme s francouzkou šanson.
Tak nějak zase štěstíčka, ale lásky ani za nehet.
Moc se těším na to, až se budu moct někomu oddat a jeho už nikdy nevidět.

Jsem šťastná jako zase dlouho ne. Moje vysvědčení zas vypadá k světu. Po práci se culím na slečnu z krámku naproti a domů odcházím pokaždé s jinak ochucenou syrovátkou.
S Frajerem z hypru jsme od našeho pseudovztahu promluvili první slova v zakouřeným, nažloutlým kumbálku, kde jsme se loni seznamovali, a ne, že bych neměla chuť ho pohladit po strništi, ale je zase veselej a já taky.
Mám radost z řidiče autobusu, kterej mi říkává dobrou noc.
Dvakrát za jeden den stojím před plnou školní aulou, nejdříve jako vítěz s příběhem o beznadějně nešťastné atmosféře koncentračních táborů, podruhé s německou básní, u které zapomínám text, ale přesto jaksi vítězně, že jsem se dokázala z vlastní vůle přede všechny postavit.
Malý radosti jako je nadechovat se vzduchu před dveřma fitness centra, ráno sníst toast s nutellou, sentimentálně ochutnat nikotin, hodně číst a natáhnout se do vany, taky se smát, být blond a koukat na lidi.

Momentálně mě ve svým životě fakt chceš, věř mi!

Wild Blonde*

19. 1. 2015 - dny bez dna.

Mám tvůrčí období. Slova se mi v hlavě hloupě proplítají.
Mňága a Žďorp v posledních dnech stále dokola a dokola. Pořád nejsem schopná zjistit, jestli za tím stojí sentiment nebo hudba.
Tramvají dvojkou jezdíval sem do Židenic,
z takový lásky většinou nezbyde nic,
z takový lásky jsou kruhy pod očima.
Pokud ani jedno z toho, tak jsou za tím tyhle tři řádky.

Bojuju se svou hlavou. Potřebovala bych nutně projít tím, co se děje v Eternal sunshine of the spotless mind. Vyždímat a vylít.
Není to ani z nejmenšího centimetru přínosná náklonnost.
Sype sůl do hojících se ran, shazuje mě z útesu a přivazuje na koleje před jedoucí vlak. Poté mi jako hrdina na rány fouká, dole pod převisem mě do náruče chytá a na poslední chvíli provazy rozvazuje.
A můj ublížený i zachráněny úsměv vypadá stále stejně.

Myslím, že s nadějí čekám na to, až mi osud znovu dá toho, koho mi minulý rok vzal.

Názory na vysokou školu měním každým dnem. Čára se klikatě táhne od jednoho humanitního oboru k druhému a já slzím do polštáře nad tím, že mi pánbíček nenadělil do vínku technický nadání. A vidím tu ošklivou představu metaře chodníků.

Už sem se vylila do takovýho stavu, kdy už snad jenom čekám na páteční večery. Kdy láska k pivu spláchne všechny lásky k lidem.

Wild Blonde*

Nevím, jestli to znáš taky, 
vždycky když vidím mraky,
mám hroznou chuť vypadnout z týhle díry.

18. 1. 2015 - choose happy.

Ještě stále mi po tobě voní peřiny a jejich peří. Peří mé bundy si tě také stále pamatuje.
Posloucháme mňágu a jíme kečupový toasty.
Čím déle si tě prohlížím, tím víc v tobě vidím toho malýho kluka. V pohybech, usměvech. Nevím, kam jsem dala hlavu, když mě bolely jiný holky. Opilá bezradnost v koutcích očí, nehezkej humor a směšná nadřazenost. V peřinách ale dospíváš, tam bychom si mohli doživotně rozumět.
A tak, budem se milovat anebo šoustat?

Německá ústní dopadla perfektně. S cé-jedničkovým ocejchováním se opíjíme na spoustě místech města. Když se později od sebe vzájemně snažíme zjistit podrobnosti o průběhu večera, všichni hloubí patou důlek a neví. Haha.
Schon wenn du eingetretten hast, habe ich gedacht, das ist ein freches Mädchen.
Chci mluvit německy.

"Děcka, já už vás učím osum let.
My bychom spolu mohli jet i na dovolenou!
Třeba do Chorvatska!" 

Čím dál víc mě láká představa prázdnin. Německo by nemuselo být k zahození, ale v plánu stále je ta k zbláznění lákavá Francie. Jen to, že bych jela s tebou, mi ale zní jako špatnej vtip. Protože chci, moc, ale vlastně bych neměla chtít.

Jemně mě bolí u srdce z toho, že se mi stýská a že jsi v posledních dnech člověk, s kterým trávím příliš mnoho správně využitého času.

Wild blonde*

12. 1. 2015 - overhyped and generic.

Kurvíš si to sama, si vždycky říkám. A tak mi to teď ani výjimečný nepřijde. Zvracím ze sebe slova, který ani říkat nechcu. Slova, který sou určený pro plyšáky, ne pro lidi, kteří odpovídaj. Hospoda, znovu a dokola furt to samý. Poličky, červená kravata, piano a tarantule na záchodě. Schizofrenní řeči.
Rozseknem to na tvoji oslavě narozenin, jo? Lol.
O rok starší o rok hloupější, stavíš si překážky na vlastní trase.

Dva nejzákladnější rysy ženskýho pohlaví jsou věčná nespokojenost a neschopnost mít kamaráda s výhodama. Dřív nebo později si stejně namluví lásku, která tam snad ani není. Biologický hodiny furt tikaj. Ať už je ti dvacet nebo čtyřicet.

Přijde mi srandovní, jak moc lidi baví kritizovat ostatní, aniž by si zametli před svým prahem. Jsi nesebevědomá, nemluvíš o problémech a odlož tu cigaretu.
Je ti všechno jedno tím nejodpornějším způsobem, samochvála smrdí a vylij to pivo. To bych ti k tomu všemu řekla já.

Cucflek zmizí, kocovina přejde, rány přebolí a všechno bude zase dobrý.
Jen to devítimístný číslo je pořád vycejchovaný někde na mozku.

Läuf davon! Schnell!

Wild Blonde*

Mám sukni, která mi je připomíná.

1. 1. 2015 - cuz baby im a nightmare dressed like a daydream.

Veselý silvestry mi prostě souzený nejsou.
Kostkovaný košile, ne dík.
Žárlí všechny holky na toho, s kým spí?
Moc moc alkoholu z trucu, třicátník a parket taky z trucu.
Paní v rozjezdu, co nabízí cukroví a becherovka v pet flašce.
Slzičky v taxíku, utěšující řidič, kterej z lítosti nechtěl ani peníze.
Alle Farben - She moves.
Prago a Řezník.
Hudba dobrý.
V pět hodin doma.
Jak na novej rok, tak po celej rok.
Ne dík.
Jako vzpomínku z 1.1. bych si zapsala,
Holky z Va mě ba.

Wild Blonde*