Připadám si, jakobych si na našem posledním zvonění koupila hodně pětikorunových štěstíček. Babička pláče. Občas mě to nutí přemýšlet nad tím, jak dlouho ještě bude trvat příležitost stulit se jí do náruče. Kéž by dlouho.
Ke konci října jedu do Francie s klukem, kterýho téměř neznám. Kterýho míjím ve svým životě od čtrnácti let, a přesto jsme sobě tváří v tvář stáli všehovšudy dvakrát. Žijem jen jednou. Francie je jediná věc, která dokáže, co je doopravdy a co je jen náplastí. Na paralelní světy.
Promiskuity. Věci, co jsem k smrti odsuzovala, teď zabírají spoustu místa v mým vlastním životě. Tomáš z Nesnesitelné lehkosti bytí by to okomentoval nějak rozumně. Ospravedlnil by mě, stejně jako ospravedlňuje sám sebe. Přesto neustále vidím pouze sama sebe ve vídeňským parku.
Život mi proplouvá principem wu-wej, sám řeší zápletky. Chutná to skvěle. Pro člověka, kterej se kdysi ráno nedokázal rozhodnout, jestli vstane z postele pravou nebo levou nohou.
Zítřejším dnem zakončuji osmileté studium maturitním večírkem, tequillou s mým profesorem z němčiny a morální kocovinou to vše završím v pátek ráno. O tom nepochybujme.
Říjnoví Irié Revolté mě úsměvem zdraví v elektronické podobě na virtuální vstupence a zase mi na seznam štěstíček přibývá další položka.
Snad jen paralelní světy se po dvanácti měsících nebezpečně přibližujou a moje Já se schovává po dlouhé době zase před něčím pod stolem. Příchuť kokosu tiskne žaludek i plíce.
Moje pravá lopatka stále čeká na potenciální tečku.
Wild Blonde*
No comments:
Post a Comment