27. 10. 2015 - stitches.

Míjím po cestě paní staršího věku, navlečenou do něčeho neidentifikovatelnýho, jak kreslí na zaprášený okno dvě kostrbatý srdíčka s nápisem on a já se sentimentálním úsměvem a uvědomuju si, že vlastně ani já nejsem od takovýho pomatení smyslů daleko. Nikdo z nás není..

Zbožňuju to, že když dojde v Teple pivo, můžeme dolů do minimarketu koupit si lahváče a pak je spořádaně popíjet za stolečky.. Ještě víc zbožňuju to, že to mužem udělat, i když pivo nedojde.

Věc, co mě dokáže vždycky rozesmát je vzpomínka na to, jak při připíjení na Fila si Fil připíjí s takovou vervou, že rozbíjí půllitr.

Španěl: Neříkej mi tak, nebo tě zabiju.
O pár chvil později
Španěl: Děkuju za půjčení :-*
Rozdvojený osobnosti mi vždycky lezly krkem, proč zrovna on?

..Někdy si říkám, jestli ještě znáš mý jméno
A jak často na mě myslíš, když jdeš spát..

S Majákem jsme se vrátili do pre-vztahovýho stádia a je to asi lepší, protože konečně vedle sebe nesedíme jak dva němí.
Myslím, že jsme oba trochu smutní z toho, že jsme neverending story. Občas to na nás vidím.
Hádáme se uprostřed noci uprostřed města a nakonec stejně končíme pod jednou střechou. Sama sebe se ptám, jestli je to z bezbřehé lásky nebo jenom z bezbřehé vytrvalosti.

Zvažuju, zda do diáře napíšu ples Muzea romské kultury nebo Queer ball. Píšu tam obojí a doufám v to, že obojí klapne.

WB*

20. 10. 2015 - indifference.

Matný záblesky ze včerejšího večera.
Novej nápis na pánskejch záchodech.
A jestli si chtěl večer strávit se svou ženou,
Tak na to nesmíš zapomenout.
Obtisk brýlí na stěně,
Jsou poškrábaný, budou potřeba nový skla.
Ter mě objímá
"Nebuď smutná, my tě tady máme rádi."
Ani nevim, jestli se cítím nekompletní
Nebo jsem jen neuveřitelně nasranná.

Z tance v divadle mi slzí oči.
Z tance v divadle?

Měla bych přestat pít,
A nebo začít pít ještě víc.
Začnu pít víc.
Problem solved.

Maják mě vytěsnil, tak to asi zabijem.
Jinak totiž zabijem sami sebe.
Co bez něj bude?
Život po životě.

Sublimovat, absolutně tě prostoupit a vyjít ven do podzimního večera s tebou, aniž by sis čehokoliv všimnul. To bych chtěla.

17. 10. 2015 - i stay asleep to stop the worst.

Plaču nad mokrem v botách, ztraceným tričkem, špatně ubalenou cigaretou, neuklizeným pokojem, poblitým záchodem a hlavně nad voříškovejma očima. Plaču ve svým zelenozeleným podniku, v šalině, mámě na rameni, na Vysočině, v posteli, na chodníku a na záchodě. Připadám si jako holka, co má permanentní PMS, ale je to asi jenom přefouknutým srdcem.
Nad hrnkem hnusný kávy se šlehačkou vykládám Španělovi, že je něco v mým životě tak nějak špatně (a možná je to tím, že s ním piju málo hnusnejch káv se šlehačkou).

S Majákem sedáváme vedle sebe, pocucáváme pivo a všechno je špatně. Přistihuju se u toho, že přemýšlím nad tím, co bude, až on nebude a až mu nebudu usínat na rameni po pěti pivech, nebudu se mu choulit pod klíční kostí a až vlastně nebude nikdo, kdo by mě do morku kostí znal a objímal mě, když je zle.
Přicházím o chuť cokoliv mu říct a to je většinou ten zlom. Pád na špatnou stranu hrany.

A tak si stelu na dně popelníku, sním o hloupostech, zdá se mi o BDSM a jindy zase obřím balení Nutelly. Říkám na seznamováku, že mám pivo radši než lidi a je to holej fakt, protože chlapi sú kokoti a holky čím dál víc jedna jako druhá.

A je tu dvoumetrovej kluk,
Kterýmu říkám můj nejlepší kamarád
A kterej mě objímá, když je zle,
Kouří se mnou na obrubníku
A říká, že chlapi sú kokoti,
Když je vlastně sám proti sobě
A možná je on ten jedinej kluk,
Kterýho v životě potřebuju.
A Maják a Španěl a všichni ostatní
Jsou prostě jenom past.

BW*