Wednesday 27 May 2015

27. 6. 2015 - feverish speaking, just wanna see your face.

Nový poznatky.

  • Starý lásky nerezaví versus dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Hérakleitos a princip dialektiky alias princip neustálých změn. Věc, co mě maturita ze zsv naučila. Přestože mám vlastně denně vlastní hlavu. A do stejné řeky bych byla ochotná vstoupit ještě mockrát.
  • Hlavní věc v životě jsou kamarádi, člověk je pak šťastnej, ať už se děje cokoliv. To je přesně to, co mi tak dlouho chybělo. Teď mám někoho, kdo mě podepře cestou na rozjezd a někoho, kdo se se mnou zřídí ještě předtím, než potřebuju odvést na rozjezd.
  • Noční cesty od autobusu jsou vlastně paráda, protože si člověk srovná myšlenky. 
  • Nemíchat je správná volba, a když, tak už nikdy jägra s tequillou.
  • Šestihodinovka za pásem v hypru po dvou měsících volna uteče v mrknutí oka.
  • Promiskuity člověka naučí. Ne jen tomu, co vlastně chce, ale i hlubokým filozofickým úvahám a tomu, co od života očekává.
  • Přátelství mezi klukem a holkou existuje. 
  • Odkdy jsem blond? 
  • Co budu po zbytek čtyř měsíců dělat, aniž bych doma uhnila?
  • Pojedu na Pohodu?
  • Co všechno jsem ochotná obětovat pro hluboký štěstí? Promiskuity?
  • Zodpovědět životní otázky je těžší než odmaturovat.
Wild Blonde*


Wednesday 20 May 2015

20. 5. 2015 - potitko time.

Šťastný životy. Maturita za pět a percentil 98.3. Úspěšný období. Malá vyjukaná holka ze zrcadla z úterního rána si najednou připadá, jakoby jí svět ležel u nohou. Aspoň na chvíli, aspoň na týden. Než život přestane zase být jen ztělesněným alkoholem a fuck this shit pocitem.
Připadám si, jakobych si na našem posledním zvonění koupila hodně pětikorunových štěstíček. Babička pláče. Občas mě to nutí přemýšlet nad tím, jak dlouho ještě bude trvat příležitost stulit se jí do náruče. Kéž by dlouho.

Ke konci října jedu do Francie s klukem, kterýho téměř neznám. Kterýho míjím ve svým životě od čtrnácti let, a přesto jsme sobě tváří v tvář stáli všehovšudy dvakrát. Žijem jen jednou. Francie je jediná věc, která dokáže, co je doopravdy a co je jen náplastí. Na paralelní světy.
Promiskuity. Věci, co jsem k smrti odsuzovala, teď zabírají spoustu místa v mým vlastním životě. Tomáš z Nesnesitelné lehkosti bytí by to okomentoval nějak rozumně. Ospravedlnil by mě, stejně jako ospravedlňuje sám sebe. Přesto neustále vidím pouze sama sebe ve vídeňským parku.
Život mi proplouvá principem wu-wej, sám řeší zápletky. Chutná to skvěle. Pro člověka, kterej se kdysi ráno nedokázal rozhodnout, jestli vstane z postele pravou nebo levou nohou.

Zítřejším dnem zakončuji osmileté studium maturitním večírkem, tequillou s mým profesorem z němčiny a morální kocovinou to vše završím v pátek ráno. O tom nepochybujme.

Říjnoví Irié Revolté mě úsměvem zdraví v elektronické podobě na virtuální vstupence a zase mi na seznam štěstíček přibývá další položka.

Snad jen paralelní světy se po dvanácti měsících nebezpečně přibližujou a moje Já se schovává po dlouhé době zase před něčím pod stolem. Příchuť kokosu tiskne žaludek i plíce.

Moje pravá lopatka stále čeká na potenciální tečku.

Wild Blonde*