Sunday 21 September 2014

21. 9. 2014 - one way ticket.



Haha, dlouhodobé prodlevy. Tak jako ve vlastním životě.
Den ode dne sbírám odvahu psát a zas si něco přiznat.
Škola mě po prvním týdnu dokázala vytočit tak, že vracet se tam občas vypadá jako něco, co jednoduše nejde. Hlučný lidi, co si říkaj o nehezký slova.
Frajer z hypru začal se slovem přítelkyně, občas klopím zrak, občas se uculím. Podle toho jak si zrovna rozumíme. Srdceryvný půlnoční telefonáty, co rozlepí oči. Ying a yang. Vzpomínky na časy, kdy bylo líp.

Mám neodvratnej pocit, že mu jednou ublížím, stejně jako distancovat se nejde. Umí chytit tak, že se cítím v bezpečí, zároveň píchnout zbytečnou jehlu.
Jakýmsi zvláštním způsobem nemiluju. Snad proto, že si připadám s každou žárlivou scénou jako na provázku. Snad proto, že je příliš brzy. Snad proto, že můj budoucí syn se ještě stále podobá na někoho jiného..
Není dobrej nápad přepínat z kamarádů s výhodama na srdceryvný vztahy.
Vykládá mi, jaká to pro něj byla láska na první pohled, když mě viděl v čepičce za pultem a já mu na to nedokážu říct, že měl být náplast na rozbitý touhy..

A tak to jde ode dne ke dnu. Asi, možná.
Možná ne.
Možná jednou hodím starý lásky za hlavu a konečně ocením to všechno, co pro mě ten kluk dělá. Protože být s ním šťastná je nesnesitelně lehký, být zamilovaná extrémně náročný.

Za pár dní vzlítám z pražskýho letiště směr Peking.
Tak zas pro jednou pryč z života.

Wild Blonde*