Potřetí v životě špagety s kapkou lásky, proč to všichni kluci zkouší přes špagety? Napadá mě jen slovní spojení utáhnout na vařený nudli. Ty slova mi blikaly v hlavě jak vítací nápis nad vchodem přisprostlýho kabaretu. Hrála k tomu dechovka, absurdnosti.
S každým sudým schodem ve vchodu přemýšlím, že to utnu, s každým lichým schodem, že to vygraduju. A tak čekám na ten moment, kdy se moje vlastní hlava splete a bude dělat kroky, jen a pouze přes dva schody.
Potřebujeme něco speciálního. Speciálnějšího než jsou intimity, alkohol a nudle. Něco, co nám nekonečně přeplní poetickou paměť, jak tomu říká Kundera. Něco, co nás nekonečně spojí.
Prvopočátky vidět jinde. Ne ve smyslu pro humor. Slýchávám od tebe, že je to tím nejdůležitějším atributem. Ale není. Důležitost leží tam, kde se vtip tříští. Ve smíchu.
A snad ani nejde o lásku. Jde o respekt. Snad právě proto ta jehla, která přichází s každým jemným dotekem na mé nejviditelnější, byť nejtajnější stránce osobnosti. Je to disrespectful. A jestli je tohle protiklad, byla by protikladem lásky nenávist?
Jinak štěstí. Poskakuju na silnici, když se nikdo nekouká.
A občas mám pocit, že exploduju.
Irié budou v Brně.
A našla sem společnost na Pohodu do Trenčína.
Maturita se blíží a nevyvolává ve mě strach z neúspěchu, pouze strach z neznáma. A napětí. A nepopsatelnou chuť zvracet a omdlít.
Sladká chuť amareta už navždy zůstane připomínkou posledního ročníku.
Profesoři soucitně skláněji hlavy k ramenům a věta o tom, jak si jsou vědomi, kolik toho máme na starost, nezazněla tolikrát ani v prvním měsíci našeho primus ročníku. Snad chtějí utišit ty hlasy pochybností nebo se jen ukázat v posledních dnech v nejlepším světle.
A já poskakuju po ulicích, od srdce se směju s Brunetkou a Rudovláskou a Hrabal by řek, že když nejde vo život, jde vo hovno.
Wild Blond*
