Saturday 13 May 2017

13. 5. 2017 - milovat je lidské

chodím v kovovejch botách. balancuju na špičce kuželu. sama sebe přistihnu, jak na internetu hledám léky k eutanázii a je mi ze sebe nevalno a ještě víc z toho, že stačí tři kliknutí a měla bych je ve schránce.
máma i táta okolo mě skáčou a přes noc mě k sobě tisknou v jejich vlastní posteli. konejšivý slova, doteky. zarytě pláču a všechno dělám spíš těžší, než jednodušší.
od života už nic nečekám. třeba jednou vystuduju, budu bojovat za lidský práva, založím rodinu, budu mít děti.. ale už to nebude mít ten plamen, co jsem doteď pečlivě udržovala ve svým vlastním srdci.

Maják byl majákem. vedl mě správnou stranou, uměl se dotknout na správným místě. šel z něj klid a dokázal jednou větou vyřešit celej můj život. existovaly dva momenty, co jsem pokaždé propadla lásce bez dna - když mi šel naproti a vlasy mu cuchal vítr, a taky když spal. v ty momenty jsem ztrácela srdce někde na zemi.
dokázala jsem přemoct sama sebe pro jeho dotek a souznění v mlčení. osum let lásky, upřímné, nezákeřné, dětinské i dospělé, zbrklé a nerozvážné, tiché i hlasité, upřímné i přibarvené, žijící i spící. osum let lásky k stošedesáticentimetrovýmu stvoření.

a tak jsem teď zase rozdaná. chvíli bych potřebovala někde brát a ne jen všude dávat. být sobcem je někdy fajn. a každý k té sobecké etapě někdy dojde.

miluju.
milovat stále budu.
jsem rozpadená a prázdná, ale stále tam někde jsi..

wB*