Praha dusí a svírá.
Snad mě ani neudivuje, když jedenáctýho objednávám pivo a odklepávám popel do broušenýho popelníčku. Vše v tmavě zeleným oparu. Tmavozeleně naladěná.
Navazujou pánský pohlaví
Tyršák a piano
Kudrlinky
Cigánština ze zastavárny
Kafe s medem
Tousty napůl
Co? Nic.
Prasklý hlavy kvůli tomu, že se furt neznáme. A nechápem se. A složití lidi se hledali, až se našli. Tak se luštíme jak křížovky z Pestrýho světa, narážíme na zdi a taxisovy příkopy. A je to jakoby jeden mluvil maorsky a druhej mandarínsky, ale je to super. Protože když jeden z nás mluví, čas prostě neexistuje. Skáčem do nejčernější díry a překonáváme horizont událostí.
Potom
Kontaktně
Důvěrně
Opatrně
Je tu Maják.
Plánujem masový vraždy
Otisk zubů na předloktí
Domácí limonády
Chlapeček čůrající po zdech
City
City
City
City
Stisk dlaní
Nejhlubší štěstí
Objetí před autobusem
Nazpět do Prahy.
Jenom se rozpustit pod tou dávkou štěstí. Roztomilý oslovení. Volám svý patnáctiletý já, který tohle dycky chtělo. Sypu si popel na hlavu. Popel svýho patnáctiletýho spálenýho já. A hledím upřeně do očí své zatvrzelé mámě, která mě pořád vidí s tím košilatým právníkem.
A pak je tu tvrdý sedadlo neprovětranýho přípojáku
Který se mě ptá, jestli BDSM a neprozkoumanost
Není něco, co chci zkusit.
Ať už se Španělem či bez něj.
WB*
