28. 12. 2014 - lovers on the storm.

24. vážil cestu, aby mi popřál krásný Vánoce, objal mě, otočil se na patě a znovu odjel.

I malý holky občas vyrostou z lásky k romantice gest.

Ne. Nenenene.

Zpráva by bohatě stačila.

Jinak dobrý. Houseparty a alkohol a pusy a trojkovej rozjezd a stolní hry a kouř z cigaret na balkónku se Sašou, co vlastní firmu na mast proti lupénce.

"Tam máš přítelkyni."
"Není to moje přítelkyně."
"Uvidíš, třeba ti jednou dá."

Prázdniny v duchu obrovské prokrastinace. Ani první slide prezentace pro druhou část mé německé bitvy nespatřil světlo světa. (Co že to mám vlastně za téma?) Starší testy k přijímacím zkouškám mě odradily mým prvním neúspěchem. Whatever, polohovací židli za nákupním pásem mám stále ještě vyhřátou.
Naprosto na jedničku jsem se ale dokázala přecpat bramborovým salátem, zaspat do práce a hodit nohy na stůl.

Chtěla bych na vysokou do Prahy. Poprvé v životě si uvědomuju, že odstřihnout se bude ten pravej lék.

Sama se sebou uzavírám sázky o to, kdy si konečně uvědomím, že mi hoří za zadkem a že říkat, že Jakarta je v Africe, je kurva smutný.

Look up more than down. See more than say. Listen more than speak. Hope more than dread. Believe more than criticize. Yes more than no. No more than maybe. Laugh more than cry. Love more than hate. See. More. See.
(Tyler Knott Gregson - Chasers of the light)

17. 12. 2015 - chasers of the light.

Hraje Zuzana Navarová. Dneska výjimečně, místo koled.
Vánoční Vídeň je pořád stejně krásná, zamáčkni slzu nad tím, že tu zem kdysi špinily i naše kroky a slzy. Svět se ale stejně stále točí.
Jahodovej punč v srdíčkovým hrnku.
Vánoce kouzlí obláčky stoupající od pusy a stmívají oblohu o mnoho dříve. Tři svíčky se třepotají, aby osvítily hádky rodinného kruhu. O nic nejde, bude kapr se salátem. Život, život, život.

První vločky, co dopadly, jsou ty, co mi sedí na nehtech. Škoda.
Rodina se rozrůstá, další miniaturní holčička.
___
Vpíjíme se do potahu autobusových sedaček, dáváme si pusy na čelo, cucháme se ve vlasech a objímáme se. Prahnem po lidským doteku, protože oba strádáme, ale vzájemně se spravovat nechceme. A tak spolu čekáme na to, až jeden z nás najde jinou duši a už se nikdy neuvidíme. Nikdy neopijeme. Neobrátíme oči v sloup. A nevzpomenem si.

Přichází ten mrtvej bod, kdy nad láskou nepláču, ale s láskou souzním. Nechci. Už jednou mě to prolezlo jak rakovinný bujení. Slaný slzy nebo čistou hlavu. Víc. Nic. Svlíct se z toho jak z kousavé kombinézy. Kde leží bod ještě mrtvější než mrtvej?

Doufám, že je těch zářezů aspoň o pět víc.
A že to bolí. Jak kdyby ti je tetovali na duši.
Taky doufám, že jednou zjistíš,
Že jsou lidi, co souzní.
Ať už jsi na kilometry blízko či daleko.

A že hoře se skutálí do jedné slzy,
ta slza se vsákne a pak ji to mrzí
a po prvním slunci se nadechem,
kometa zamíří nad Betlém.

7. 12. 2014 - luvly.

Svět je neuvěřitelně funkční. Jeden den slunce, další den sníh. Kartářka v non stopu, Hoegaarden a půllitr, kterej nedokážu jednou rukou unést. Smích, hodně. Ruka na rameni - "slečno, konečná". Únava životem, únava štěstím.
Vánoční výzdoba a trhy na náměstí mě dokáží pohnout k slzám dojetí. Přemýšlím, kde se ve mně vzala láska k prosinci, když doma s tím vždy souvisela buď tichá nebo naopak příliš hlučná domácnost. Šestiletý děcko, co se krčilo pod nažloutlým dřevem psacího stolu. Trochu strachu a světýlek.

Mám za sebou německou písemnou část. Nervozita opadla, už zase žiju někde jinde než v učebnici němčiny. Už zase žiju.
Lidi v hypru nakupují na Vánoce, vykládají o cukroví a adventních věncích. Durdí se nad tím, jak to všechno rychle utíká, ale v očích je jim vidět, že se toho všeho nemůžou dočkat. Nějakým zvláštním způsobem jsou ještě milejší, než vždycky bývávali. Poprvé jsem dala svoje číslo někomu, kdo se rozhodl pro mou kasu. Asi proto, že mě chtěl pozvat na pivo a ne na kafe. Konečně někdo, kdo ví, jak se na mě musí, haha.

Je mi dost pohádkově, přestože mám všeho nad hlavu, doma se překřikujem a tak.
Koncert ZAZ těžce předčil i pražskou show Irie Revoltés. Energie, moc moc moc energie.
Miluju zimu, i když mi mrznou prsty na nohách.
Včera Krakov, příští týden Vídeň.
T(s)ebelásky. Dokážu vyjít z domu a říct si, že vypadám k světu. Dokážu rozlišovat mezi sníst ledničku a nesníst nic. Dokážu se chodit bavit a mluvit s cizíma. Jsem šťastná.
O to víc začínám litovat, že jsme s V. tehdy doopravdy nepočkali. Nebo nezabojovali. Lituju s úsměvem. Snad to prostě tehdy už jenom nešlo vydržet. Touhle dobou jsme se začali hádat a brečet a tak. Hrozná ztráta času. Proč se lidi hádaj a brečej a křičej, když se můžou smát, bavit, milovat a tak?

17 promrhanejch let!!!!
Profetovaný iluze.
Jaký si to uděláš, takový to máš.

Wild Blonde*