27.9.2016 - 408

Dvojí osobnost,

Chápeš? 

Teplo je srandovní město ve městě. Pokud se tu někdo rozdělí, pouze poposedávají u jiných stolů. Kde existujou ty lidi, kteří se konstruktivně odprostí od svých protějšků a za tři týdny už jsou zase v pořádku. 

Zvykám si na to, jak se putovně odevzdávám. Vstávám v malých bytech, vyděšeně mrkám. S každým večerem lačním po doteku. Nejde o to, jací jste. Zdá dobří či zlí. Chci pouze, abyste mě objímali. Mluvit vůbec nemusíme.
Vzpomínám dojatě na chvilky s T., kdy jsem neustále toužila po tom, aby mluvil. Když jsme spolu usínali, toužila jsem po ránu, kdy spolu budeme moci zase mluvit. Velmi dlouho už tohle nezažívám. Objetí, usnout, ráno, ahoj.
"Máš v ledničce mlíko?" - to je jediná věc, po které momentálně s ránem toužím.

---

Sedím u stolu a okolo sebe mám několik lidí, které bych mohla hodit do jednoho pytle. Bavím se tím. 

Všichni mi chybí. Kvůli těm maličkostem, co jsem k nim vždy přiřazovala. Nejvíc ze všech mi chybí Hanz. Za to, že mě měl chvilinku doopravdy rád. 

Schází ze schodů velmi typicky. Trochu v záklonu. Když ho občas pokradmu sleduju, přesvědčuju se, že nechybí. Vždyť je mu teprve dvacetpět. Nerozumím vobčas, jak to dokázal, zamotat mi hlavu ještě ve čtyřiadvaceti a pak se vypařit. Ze dne na den. Dovést mě autem před dům a pak najednou nebýt.

"Rád se nechám od tebe pozvat na pivo."

Zalykám se. Když je ve stárkovským kostýmu, uteče mi slzička dojetí. 

"Moc.. ti to sluší." 

---
Všechny bych chtěla doopravdy šťastné. Pospolu a s úsměvem. Velmi ráda pozoruju propletený lidi, stejně jako se ráda nechám proplést.

WB*

21.9.2016 - 402

Vždycky se k těm skleničkám a lidem se skleničkama dostávám velmi nečekaně.

Španěl. Přiopilej. Můj mozek dokáže velmi rychle vyhodnotit situaci.
Oldies but goldies.
Tělo na tělo na těsným pódiu. Tři hodiny ráno.
Sníš. Sny. Noční můry.

Pak brečíš v rozjezdu.
Vedle slečny, co netrefí domů a ty jí neumíš pomoct.
A tak brečíš ještě víc. Aby po tobě už nikdo nic nechtěl.

Paralelně vedle sebe existují dvě nerozbitný touhy.
Touha být vedle sebe.
A touha nenechat tu malou holku přijít na to, že jsem idiot.

"nebal filtr z jízdenky, když jsem ti přivezla ty kodaňský."
"ale ty jsou jen pro ty výjimečný chvilky,
když jsme spolu jenom ty a já."

Nedokážeme existovat kdykoliv jindy než po čtyřech pivech.
Protože ty jsi potom opilej,
a já jsem potom zamilovaná.

Cítím z tebe cigarety, marihuanu a vodku, když mě k sobě tiskneš za prvních tónů Chucka Berryho. Jsem na pokraji přeměny v hromádku popela. Na téhle metě jsem byla naposledy někdy ve svých třinácti letech.

Mám spálený rty. Nevim, jestli za to může cigareta nebo ty. Mám puchýře, z bot či z našich tanečních kreací? Mám orgány prožraný každičkou vzpomínkou.. a za to si můžu pouze sama.

Feder. Velmi dlouho jsem ti nebyla blíž.

WB*

"platím, pozveš mě jindy."
"to teda pozvu, ale na večeři."

18. 9. 2016 - 399

V momentě, kdy pronáším
"A tobě jsem taky něco přivezla." 
, mám v krvi nekontrolovaně vysokou koncentraci touhy nechat poslední slovo zatřepotat nad dřevěnou deskou stolu a splynout s cigaretovým kouřem.

S jediným pohybem sekundové ručičky na jeho zápěstí si nejsem jistá, jestli ta akutní potřeba zbavit se obsahu žaludku spočívá v odporu k sobě samé nebo k nepřirozeně ztuhlé a radostné bystě po mý pravici.

Znovu mě na každým kroku dohání každá živá bytost se zdviženým ukazovákem a komiksovou bublinou "nemůžeš všechny zachraňovat." Ve vypjatých situacích si sama pro sebe uvědomuju, že nejde o záchranu všech. Pouze o záchranu těch divných, kteří o to stojí ze všech nejméně.


Moje spolužačka téměř rodí a já se momentálně raduju nad faktem, že je pro mě o něco snadnější mluvit s někým po telefonu. Doháním cíle, které jsem si měla nalinkovat už okolo patnáctého roku věku. Po zádech se poplácám sama.

"A tak jsme celej víkend hráli kulečník a byli nasraní sami na sebe."
"A tak jedeme k jeho rodičům."
"A tak jedeme k jejím rodičům."
"Promiň, dnes ne, dnes chceme být spolu doma."
"A tak se k sobě stěhujeme."
"Nebydlíme spolu, ale spíme u sebe pět dní v týdnu."

Zbavit se závistivých myšlenek jsem sice v patnácti letech zvládla, ale můj seznam stále čítá položku nebýt osamělá, kdykoliv zůstaneš jen sama se sebou.

WB*