27.9.2016 - 408

Dvojí osobnost,

Chápeš? 

Teplo je srandovní město ve městě. Pokud se tu někdo rozdělí, pouze poposedávají u jiných stolů. Kde existujou ty lidi, kteří se konstruktivně odprostí od svých protějšků a za tři týdny už jsou zase v pořádku. 

Zvykám si na to, jak se putovně odevzdávám. Vstávám v malých bytech, vyděšeně mrkám. S každým večerem lačním po doteku. Nejde o to, jací jste. Zdá dobří či zlí. Chci pouze, abyste mě objímali. Mluvit vůbec nemusíme.
Vzpomínám dojatě na chvilky s T., kdy jsem neustále toužila po tom, aby mluvil. Když jsme spolu usínali, toužila jsem po ránu, kdy spolu budeme moci zase mluvit. Velmi dlouho už tohle nezažívám. Objetí, usnout, ráno, ahoj.
"Máš v ledničce mlíko?" - to je jediná věc, po které momentálně s ránem toužím.

---

Sedím u stolu a okolo sebe mám několik lidí, které bych mohla hodit do jednoho pytle. Bavím se tím. 

Všichni mi chybí. Kvůli těm maličkostem, co jsem k nim vždy přiřazovala. Nejvíc ze všech mi chybí Hanz. Za to, že mě měl chvilinku doopravdy rád. 

Schází ze schodů velmi typicky. Trochu v záklonu. Když ho občas pokradmu sleduju, přesvědčuju se, že nechybí. Vždyť je mu teprve dvacetpět. Nerozumím vobčas, jak to dokázal, zamotat mi hlavu ještě ve čtyřiadvaceti a pak se vypařit. Ze dne na den. Dovést mě autem před dům a pak najednou nebýt.

"Rád se nechám od tebe pozvat na pivo."

Zalykám se. Když je ve stárkovským kostýmu, uteče mi slzička dojetí. 

"Moc.. ti to sluší." 

---
Všechny bych chtěla doopravdy šťastné. Pospolu a s úsměvem. Velmi ráda pozoruju propletený lidi, stejně jako se ráda nechám proplést.

WB*