18. 9. 2016 - 399

V momentě, kdy pronáším
"A tobě jsem taky něco přivezla." 
, mám v krvi nekontrolovaně vysokou koncentraci touhy nechat poslední slovo zatřepotat nad dřevěnou deskou stolu a splynout s cigaretovým kouřem.

S jediným pohybem sekundové ručičky na jeho zápěstí si nejsem jistá, jestli ta akutní potřeba zbavit se obsahu žaludku spočívá v odporu k sobě samé nebo k nepřirozeně ztuhlé a radostné bystě po mý pravici.

Znovu mě na každým kroku dohání každá živá bytost se zdviženým ukazovákem a komiksovou bublinou "nemůžeš všechny zachraňovat." Ve vypjatých situacích si sama pro sebe uvědomuju, že nejde o záchranu všech. Pouze o záchranu těch divných, kteří o to stojí ze všech nejméně.


Moje spolužačka téměř rodí a já se momentálně raduju nad faktem, že je pro mě o něco snadnější mluvit s někým po telefonu. Doháním cíle, které jsem si měla nalinkovat už okolo patnáctého roku věku. Po zádech se poplácám sama.

"A tak jsme celej víkend hráli kulečník a byli nasraní sami na sebe."
"A tak jedeme k jeho rodičům."
"A tak jedeme k jejím rodičům."
"Promiň, dnes ne, dnes chceme být spolu doma."
"A tak se k sobě stěhujeme."
"Nebydlíme spolu, ale spíme u sebe pět dní v týdnu."

Zbavit se závistivých myšlenek jsem sice v patnácti letech zvládla, ale můj seznam stále čítá položku nebýt osamělá, kdykoliv zůstaneš jen sama se sebou.

WB*