Vždycky se k těm skleničkám a lidem se skleničkama dostávám velmi nečekaně.
Španěl. Přiopilej. Můj mozek dokáže velmi rychle vyhodnotit situaci.
Oldies but goldies.
Tělo na tělo na těsným pódiu. Tři hodiny ráno.
Sníš. Sny. Noční můry.
Pak brečíš v rozjezdu.
Vedle slečny, co netrefí domů a ty jí neumíš pomoct.
A tak brečíš ještě víc. Aby po tobě už nikdo nic nechtěl.
Paralelně vedle sebe existují dvě nerozbitný touhy.
Touha být vedle sebe.
A touha nenechat tu malou holku přijít na to, že jsem idiot.
"nebal filtr z jízdenky, když jsem ti přivezla ty kodaňský."
"ale ty jsou jen pro ty výjimečný chvilky,
když jsme spolu jenom ty a já."
Nedokážeme existovat kdykoliv jindy než po čtyřech pivech.
Protože ty jsi potom opilej,
a já jsem potom zamilovaná.
Cítím z tebe cigarety, marihuanu a vodku, když mě k sobě tiskneš za prvních tónů Chucka Berryho. Jsem na pokraji přeměny v hromádku popela. Na téhle metě jsem byla naposledy někdy ve svých třinácti letech.
Mám spálený rty. Nevim, jestli za to může cigareta nebo ty. Mám puchýře, z bot či z našich tanečních kreací? Mám orgány prožraný každičkou vzpomínkou.. a za to si můžu pouze sama.
Feder. Velmi dlouho jsem ti nebyla blíž.
WB*
"platím, pozveš mě jindy."
"to teda pozvu, ale na večeři."
WB, jak bych chtěla zažívat dál podobné noci a po probuzení si pamatovat fráze, nechat je znít v hlavě.
ReplyDelete