Vánoční výzdoba a trhy na náměstí mě dokáží pohnout k slzám dojetí. Přemýšlím, kde se ve mně vzala láska k prosinci, když doma s tím vždy souvisela buď tichá nebo naopak příliš hlučná domácnost. Šestiletý děcko, co se krčilo pod nažloutlým dřevem psacího stolu. Trochu strachu a světýlek.
Mám za sebou německou písemnou část. Nervozita opadla, už zase žiju někde jinde než v učebnici němčiny. Už zase žiju.
Lidi v hypru nakupují na Vánoce, vykládají o cukroví a adventních věncích. Durdí se nad tím, jak to všechno rychle utíká, ale v očích je jim vidět, že se toho všeho nemůžou dočkat. Nějakým zvláštním způsobem jsou ještě milejší, než vždycky bývávali. Poprvé jsem dala svoje číslo někomu, kdo se rozhodl pro mou kasu. Asi proto, že mě chtěl pozvat na pivo a ne na kafe. Konečně někdo, kdo ví, jak se na mě musí, haha.
Je mi dost pohádkově, přestože mám všeho nad hlavu, doma se překřikujem a tak.
Koncert ZAZ těžce předčil i pražskou show Irie Revoltés. Energie, moc moc moc energie.
Miluju zimu, i když mi mrznou prsty na nohách.
Včera Krakov, příští týden Vídeň.
T(s)ebelásky. Dokážu vyjít z domu a říct si, že vypadám k světu. Dokážu rozlišovat mezi sníst ledničku a nesníst nic. Dokážu se chodit bavit a mluvit s cizíma. Jsem šťastná.
O to víc začínám litovat, že jsme s V. tehdy doopravdy nepočkali. Nebo nezabojovali. Lituju s úsměvem. Snad to prostě tehdy už jenom nešlo vydržet. Touhle dobou jsme se začali hádat a brečet a tak. Hrozná ztráta času. Proč se lidi hádaj a brečej a křičej, když se můžou smát, bavit, milovat a tak?
17 promrhanejch let!!!!
Profetovaný iluze.
Jaký si to uděláš, takový to máš.
Wild Blonde*
No comments:
Post a Comment