18. 2. 2015 - physically yours.

Zase spolu pijem, abych měla odvahu mu říct, že mi zvedá žlučník. A tak mu říkám, že mě nasral a blbě se u toho směju a vlastně vůbec vytočená nejsem a tak jenom měním strategie a stavím postel v žebříčku priorit výš než šest piv za večer a přátelský diskuze.

Skládám sama sobě slib, že je jen nálepka a když mi říká, že stejně vždycky zůstanu u své lásky z dětství a jeho mám jen jako náplast, tak přikyvuju a on vypadá asi poprvé v životě tak, že ho něco mrzí.

A pak si radíme, jak někoho sbalit a já se v skrytu duše bojím toho stesku, co určitě přijde, až zaprodáme srdce. Ale snad to přece jen nebude dlouho trvat.

Maturita a přijímačky na krku a já vylehávám na posteli, poslouchám německej rap, láduju se čokoládou a hraju hry, co mi vymyjou zbytky mýho mozku. Dávám si ultimáta, ale tu slíbenou pralinku sním, i když padesát stránek z cvičebnice nepřečtu. Whatever, mňam.

Naši Namotávače v mým pokoji stále nerozdejchali, domácnost je tišší než mrtvá a tak už okolo jenom tak přízračně proplouváme.

Začala jsem sledovat zprávy kvůli všeobecnýmu přehledu a je mi ze zavražděných babiček a opilých řidičů trochu beznadějně.
Život je bláznivě hluboká černá díra.