Jedním pivem a větou "jde to všechno do sraček" překonáváme útes našich neshod a skáčem znovu do neznáma. Dnes spolu střízlivíme na procházce po lesích, přivlastňuje si mě tím nejkrásnějším krasohledem v celým mým životě a já se zase otvírám, říkám mu, že chci kočku a že jsem jako malá pouštěla draka a že miluju tmavou zabíjačkovou polívku. Dostává se hluboko. Příště ho budu muset upozornit, že by se tam mohl jednou utopit. Obezřetnost. A na otázku, jestli jsem šťastná odpovídám ano, ale spíše než kvůli lidskýmu teplu je to výjimečně kvůli tomu, že se měním v solární panel a sluníčko je všude.
Musím si zapamatovat, že existuje aurora australis a aurora borealis. A když mi lidi říkají, že chtějí vidět polární záři, musím se zeptat jakou.
V baru sedí starší paní, která má jeden z nejsmutnějších výrazů tváře. A tak si k ní přisedám a půl hodiny mluvíme o tom, jak ráda tancuje, jak miluje hudbu, vymýšlíme čísla, s kterýma vyhrajeme sportku a její radost mě bude naplňovat přinejmenším ještě v příštím životě.
"Budu to muset dělat častěji."
"Co? Mluvit s cizíma?"
"Ne, dělat jim radost."
Wild Blond*
tihle lidi v barech jsou někdy úžasní, jen pak skončí noc a po nich se slehne zem.
ReplyDelete