7. 11. 2015 - l'essentiel èst invisible pour les yeux.

Neuvěřitelný prázdno jak kdyby mě vysypali do popelnice. Jsem sama a bez cíle, přestože mě neustále obklopují lidi. A tak aspoň piju.

Probouzím se u cizího kluka doma, matně si vybavuju, že mě odmítá pustit o půl čtvrté samotnou domů. Noc bez intimnosti. Vaří mi curry a odváží mě autem domů, přestože si ráno ani jeho jméno nepamatuju. Likviduju se. Bolí to neuvěřitelně moc, a přesto na tu kudlu tlačím čím dál víc.

Neustále hraje Iris od The Goo Goo Dolls.
Šest týdnů bez sexu. Damn.

Maják spadnul. Už ani nepoblikává. Bolíš. Neustále a úporně pokaždé, když vcházíš do Tepla a těsně před tebou vstupuje ruka, která se snaží mi rozmačkat srdce i mozek. Velmi úspěšně.

Mamka pláče. Pláču taky, ale úplně jinde než ona. Pláčem každá sama a přesto spolu.

Příliš mnoho mužských pohlaví. Utéct. Chci.

Španěla míjím fyzicky i psychicky. Jeho vnitřního schizofrenního kamaráda pojmenovávám Rudy, protože je rude. Bez něj by ale byl pouze a jenom hrozně nešťastnej. Což je právě ten důvod, proč je v mým životě. Pro nešťastný lidi je potřeba se rozkrájet. Přestože je většinou jen smutnej a zlej a občas řekne dobrej vtip a někdy mi dá pusu na čelo, což je nejspíš ještě nějaká jeho třetí osobnost.
Jeho poslední věta je něco o "naplánování pořádnýho rande", když o tři minuty předtím pronáší do větru a absolutního ticha větu "ale já s tebou nechci být", aniž by se o tom kdokoliv předtím byť jen slovem zmínil. V ten moment si přeju tlouct mu hlavou o obrubník. Ale je to jen chvilkovej záblesk, vždyť je přece nešťastnej a to ho přece omlouvá.

Cizinec mě chytá za ruku. Ne. Ne. Nenenenenene. Budeš smutnej a já tě potom budu muset zachraňovat.

WB*