9. 6. 2015 - recovery never really ends, does it?

Po třech týdnech patnáctiminutový zpoždění,

"vydržel jsi dvacet minut, než jsi řekl první nesmysl" říkám a smějem se.

Vpila bych se do tebe jak inkoust, kdyby to byl první den, co tě znám.

"nechyběla jsi mi, ale chybíš mi teď."

Ano. Neřekla bych to lépe.

Cejprám pivo se spritem na dřevo a nerozumím.

A ty se mě ptáš, jestli ho miluju a rozumíš. 

Říkám věci, co nejsem ochotná říct ani sobě, a proto časový prodlevy. Byly a budou. 

Stále hluboký touhy. Léto je ještě víc propaluje.

Chtěla bych nám pod tekoucí vodou otisknout tetování že žvýkaček,

jezdit na konce světa prvním vlakem z odjezdové tabule,

vymýšlet vlastní drinky, dávat jim jména a opíjet se z nich,

usínat na kachličkách v koupelně, protože pod dekou je příliš teplo,

dělat přemety na skrytejch loukách,

jezdit na kole k jezeru a brodit se jeden druhým.

Ptát se tě ve tři v noci na absurdní otázky

a o půl čtvrté jít prozkoumat ledničku,

koukat na Volejte věštce, smát se,

tisknout se k tobě a věnovat ti svůj poslední čtvereček čokolády.

Jsi můj nebo tě neznám,
nic mezi neexistuje.
Jsi blízko nebo jsi na kilometry daleko.

529 dní.

Vidím to všechno růžově.

Protože když ne teď,

máme miliony příštích životů.

Wild Blonde*

Proč se mě na každé stránce ptají "kolik chcete zhubnout?" ?

Nechcu, chápeš?