18. 8. 2015 - mindfuck.

Probouzím se v 10:02 u kluka s nejvíc španělským jménem a prstýnkama ve vlasech. Do letního rána ve ztmavlým pokoji voní vajíčka. Sbírám se a lovím v paměti úlomky předchozí noci. Tím nejsilnějším je balkón a tma. Španěl je dávno vzhůru. Podává mi helmu a o pár chvilek později mi čechrá vlasy vítr. Další životní poprvé. Motorka. Válíme se u rybníka, přeplavem ho tam a zpátky, dupem v bahně, trháme špendlíkový hlavičky ze stromů a pečem se na slunku. A on se culí a culí a culí.
A pak jíme zmrzlinu a pijem broskvovou limonádu a já z něj čím dál víc nemůžu spustit oči.

"Už jsme spolu byli u vody, snídali jsme spolu, jeli jsme spolu na motorce, zmokli jsme spolu, nakupovali jsme spolu, četlas moji poezii a to sme se téměř včera ještě vůbec neznali."
Říká.

Vybral si to nejhorší načasování.
Kdykoliv jindy, jen ne tady a teď.
Zmatená a plná úzkosti se vzdávám toho,
Co je mi v životě ze všeho nejdražší.
Se stoprocentní jistotou,
Že to bude nejhorší rozhodnutí v mým životě
A že když přijdu o tebe, přijdu o vlastní štěstí.
O životní oporu.
O maják neustále na obzoru.

Ale nedokážu ti složit slib, že s tebou zůstanu do konce života, přestože si ho už ani s nikým jiným představit neumím. Nedokážu ti  říct, že jsem s tebou nejšťastnější, přestože mi už tak dlouho s nikým nebylo líp. Nedokážu ti říct ty dvě osudový slova, přestože mi denně podlamuješ kolena.
Protože nejnáročnější věc je věřit ti. Bezhlavě do toho vplout.
K tomu, abych si uvědomila, že se známe jako manželé po dvaceti letech, musel přijít někdo, kdo mě v životě ještě nikdy neviděl.

Nejtěžší životní rozhodnutí bylo uvědomit si, že nechci strávit v devatenácti věnovat svůj život někomu, koho znám lépe něž sama sebe. Přestože zakládat s ním za pár let rodinu vypadá jako největší idyla na světě.

Jsem do tebe blázen a za pár let budu taky.

WB*