29. 3. 2014 - is there still a place for me, in your open wounds?

A všichni říkali, dej tomu čas.

Permanentně se dějou věci.
Poslouchám Safe & Sound od Capital Cities a vzpomínám na jeden večer v září, který začal právě touhle notou. Připadám si najednou jako holčička z Faunova labrintu, sedávám na dřevěných lavicích svýho strachu, pletu svetry z introvertismu a jehlice mají hroty ostřejší než nože.
Pomalu si začínám uvědomovat, že nikdy nebudu člověkem, co si koupí flašku a s radostí ji vypije v parku, s rozechvělou bránicí kvůli klukům z vedlejší lavičky. Když si spočítám na prstech svůj věk, říkám si, že bych měla dělat věci, co dělají ostatní. Čůrat na náměstí, mluvit s čtyřicátníkama, lehat na chodník, stopovat, nechat se zvát na panáky, zaspat zastávky v rozjezdu, chodit domů pozdě a žít.
Potom upletu další řadu svýho introsvetru, zajdu s někým na pivo a ostatní nechám pod diskokoulí.
A najednou se nemůžu dočkat vysoké školy, kde nebude středem dění flaška vodky, tráva a zářezy v čele postele. Vím, že vysokoškoláci dokážou ještě horší kousky, ale nechte mě snít o lidech, co si dají kafe radši než potah ze skla.

Čeká mě zkouška v autoškole.
Letní prázdniny.
Dva týdny v Berlíně, týden v Anglii.
Maturitní ročník.
Sprachdiplom.
Maturita.
Přijímačky.
A (S NEJVĚTŠÍM ŠTĚSTÍM) BUDE TO TU.

Frajer z hypermarketu přešel plynule po třech týdnech ze zamiloval jsem se na asi tě miluju. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. S nervózním zakašláním většinou odpovídám něco jako ehmhmeh.. ráda s tebou trávím čas. Chodí mi smsky o tom, jak k sobě nepatříme, že určitě stále miluju toho pana doktora a v momentě, kdy mám chuť přikývnout, doje další o tom, že se protiklady přitahují a že by pro mě udělal cokoliv. Eh.
Já sama se třepotám někde mezi nejistotama a nevím, jestli litovat toho, že jsem po všechno zpřetrháme svolila ke schůzce, protože ticho prořízlo prosím, už mě nikdy neopouštěj. Eh.

Příliš velká koncentrace růžovejch slov, kluci se chovaj jak holky, opakujou, jak jim nejde o sex, ale když ho nedostanou, tečou jim ksichty, slibujou, že mě vezmou na prodlouženej víkend do Paříže nebo do Černé Hory (haha) a plánujou, že budem jíst žlutej meloun.
Ale smutný je, že narazili na blondýnu, která není až tak úplně blbá.
Asi řeknu našim, aby mi vybrali manžela..

Zítra nach Deutschland, živote dík, vypadnu z reality.

Wild Blonde*

22. 3. 2014 - Utopie.

A ty sopky vybuchují, podlaha studí, mám 

husí kůži, všichni přihlížejí, krátery doutnají

a ty stojíš na druhé straně pole a mně rachotí

pod nohama miny.

A tak se neuvěřitelně smutně dusím chuchvalcem informací, které ztrácí smysl. Topím je pod hladinou. Všechny ty strachy, vzpomínky, přesvědčení a bolesti.
Občas topí oni mě.. Ve vodce a slanejch slzách.

This is what makes us girls,

We all look for heaven and we put our love first,

Don't you know we'd die for it? It's a curse.

Sluníčko září a posílá k zemi sluneční paprsky, co chladí. Smutně mě přenáší do prvních jarních dní loňskýho roku. Který hřály.
Sním o lidským teple, ale kdykoliv se nadechnu a se zatajeným dechem natáhnu ruku k člověku, je mi zima.
Frajer z hypermarketu se mi s každou příchozí nocí svěřuje s tím, že se mu stýská. Ať už méně či více náruživě. S menším či větším podílem alkoholu v krvi. Já na sebe se zdviženým prstem krčím obočí a snažím se sama sebe přesvědčit o tom, že mně se nestýská. Někdy ale spíš po někom úplně jiném.. Těžce bezvýsledně.

Pravda je taková, že si po těch právě uplynulých třech měsících připadám nadmíru dospělá, když jsem dokázala dospět do bodu, kde nevysedávám nad namodralým okýnkem a nesnažím se pro V. stotisíckrát přeformulovat slovo ahoj s tím, aby to znělo tak, že je mi všechno vlastně jedno. A právě s touhle dospělostí přichází i přesvědčení, že si musím nést zklamaní sama, že nemám právo lámat lidem naděje a že sem jediná, kdo mě dokáže donutit ke spoustě věcí.

Někdy se večer posadím s horkým čajem do deky a přemítám nad tím, kde přesně nastal ten zlom, kdy se celej rok 2013 začal sypat jak písek v hodinách. Nemám ale nejmenší tušení.

Mám tě rád.
Myslím to vážně, věříš?
Věřím?
Po pěti letech.
Musím si vyřešit sebe. Počkáš?
Miluju tě.
Temno.
Taxi!!
Pojedeme do Paříže?
MILUJU TĚ. MILUJU TĚ.
Budeš u nás spát?
Nesmím, ale budu.
Už jen rok a půl a budeme spolu bydlet.
Jedu do Izrale.
Smutný haly kýčovitejch hotelů.
Chybíš.
Gaudeamus.
Ples? Budou všechny hezčí?
Ples? "Ta mě taky miluje, řekla mi to před týdnem."
Mindblow.
23:00 půjdeme? Není mně hej.
Chci se s tebou probouzet do smrti.
Proč bych tě měnil?
Už mě to unavuje.
Dospěj.
Rozchod?
Slzy.
Láska.
Rozchod?
Slzy.
Láska.
Dospěj.
Mail.
Rozchod.

Error 653 nastal někde mezi třecími plochami 11 a 23.

Wild blonde*

12. 3. 2014 - broken hearts break hopes.

Prázdný byt, hiphop a pitbul.
Kam jsem se to zase dostala?

"Je možný, že jsem se do tebe zamiloval?"

"Ne."

Milijóny komplimentů, studený slzy.
Vodka a kofola.

"Proč pláčeš?"

"Ty chvály jsou jak nože.."

Půjčená bunda, teplý objetí.
Schofferhoffer na fotbalovým hřišti.
Chceš poznat mou mámu?
Ne.

"A ty ho pořád miluješ?"

"Jo."

Když jsi v 2:37 říkám, že už o mě nikdy neuslyší,

V 6:40 mě budí jeho hlas.

Dobré ráno krásko.

13. 3. 2014
A tak jsem si dnes uvědomila
Že lámat srdce není sport
A se slzou v oku mu napsala
Že velký životní změny
Jsou příliš dlouhý cesty ke štěstí.

A na stole mám ve váze jednu velkou žlutou růži.

Wild blonde*

2. 3. 2014 - all these fucking feelings.

Sedím ve vlaku do Polska
Barvy se rozmazávaj ve slunečních paprscích
Poslouchám fixu
..vyschnem asi tak rychle jako nasáklý deky..
Frajer z hypermarketu se mi čím dál víc zarývá pod kůži
Moc dlouho mě nikdo takhle nerozesmál
A tak spolu po šichtě sedáváme na parkovišti
Řešíme příliš vážný věci
Smějem se jak blázni
Tvrdě se před sebou otvíráme
Tolerujem si děsivý životní příběhy
A večer si do noci voláme

A mě to sbližování děsí
Protože sama nevím
Jestli bude spokojenej
Když mu nedovolím značkovat.

A já teď sedím ve vlaku do Polska
A nevím
Jestli mi víc chybí ten nebo ten.

Wild blonde*

25. 2. 2014 - i wonder if you wonder.

A tak vzpomínám
na letní noci na střeše
na půlnoční kakaa
na vlasy, co se leskly na slunci
na roztomilý opilosti
na procházky mezi stromama
na špatnou sprchu v pařížským pokoji
na smutný oči
medvědí objetí
večerní nechutě k loučení
špagety s červenejma rajčatama
bílej stan
slzy oddanosti
jiskry v očích
listím dlážděnou cestu ke vchodovým dveřím

Můžu si oči vyplakat.

A pak chlastám s Pětatřicátníkem ze zastávky
S Frajerem z hypermarketu
Kteří prý nikdy neviděli holku tak plnou energie
Radosti
Úsměvů
Mládí
Pořád na mě šahají
A platí mi piva
A já se culím až mě bolí ksicht
A uvnitř sebe rozbijím kamenný zdi holou pěstí
Křičim na kraji útesu
A brečím vodopády.

Wild blonde*

Fuck.

Byl by to rok.
Dvacátýhotřetího února.
Dnes.
Látka, která kdysi byla jeho, se mi otírá o kůži.
Už mě neprovokuje zelenej puntík. Ani fotky ani odkazy.
Posranná modrobílá stránka najednou ztratila smysl.
Ach, jak dospělé.
Jsem tu najednou tak sama.
Vlastně jsem tu permanentně tak nějak sama.
Někdy mám pocit, že umírám.
Pak si utřu sopel a stejně zase žiju dál.
Ode dne ke dni.
Od hodiny k hodině.
A vlastně ani ne.
Čas je rychlejší než by člověk řek.
Někdy jsem i šťastná.
Když mě objímají kamarádi a když pan z autoškoly vtipkuje.
Jedu na týden do Polska, mluvit o politice, aby mě něco zabavilo.
Jsem tak trochu sama. Tak trochu smutná. Tak trochu veselá. Tak trochu uvězněná sama v sobě. Tak trochu polámaná. Tak trochu vyrovnaná. Tak trochu sentimentální. Tak trochu silná.
Trochu víc ztracená.
Co se dělá v takových situacích??
Chlastá a spí??
Nebo culí a žije??

Bojuju sama se sebou.
Vraždím všechny ty představy nahejch těl, rozbitejch skleniček od vína, ostříhanejch vlasů, kostkovanejch košil, pevně propletenejch prstů, deštivejch i slunečnejch dní.
Vraždím všechny ty představy dní, ve kterých ta hloupá blondýnka byla veselá.

Protože.. Těm, co ubližují, má být ublíženo.

Wild blonde*

19. 2. 2014 - drowning in love.

Co říct.
Hraju si na siláka. Smutnej fakt je ten, že sama sebe už po letech nejsem schopná přesvědčit. Nechávám se s plným vědomím vláčet usměvavou pózou. Ne, nejsem veselá, není mi to jedno, nechci další jiný kluky v životě a nejsem otevřená novým budoucnostem. Ale naivní lidi jsou tak sladcí, když mi věří.
Namakaná gorila s rovným blbečkovským kšiltem mi přes pult podala svou vizitku. Pravděpodobně jsem ho dokázala okouzlit tím sexy způsobem, jakým jsem mu dokázala navážit párky. Když potom k večeru mozek začal zpívat svoje serenády o tom, že jsem blbá kráva, natáhla jsem ruku po mobilu. Utop mě v tom, co máš na srdci, blbečku.
S frajírkem z práce jsem domluvená na pivo. Za co? Za to, že mi hledal první den náplast. Frajere, můžeš být mou náplastí. Se svým středoškolským vzděláním, trvalým flekem v hypermarketu, komediantským přístupem a tím nacvičeným gryfem, kterým mě chytáš kolem pasu, můžeš být něčím, čím byl kdysi Roman. Perfektní záplatou.
Ten mi taky říkal maličká.
Jste všichni stejní. Stejně prokouknutelní. Chcete tvrdý podlahy, křik, nehty zaťatý do masa, vyrvaný vlasy, nadávky a nezkažený holky.
Můžu vás provokovat, můžu se koketně smát a dělat, že jsem celá vaše. Ale nejsem. Jsem celá Tvá.

Všech se bojím.
Všichni kluci jsou momentálně moje noční můry.
Důvodem, proč všechny přijímám s otevřenou náručí, jsou půlnoční slzy, který nemá kdo utřít.
Chci čekat na to, až je přijdeš osušit.
Až mě chytíš za ruku a budeš mým zachráncem.
Až mi znovu zapálíš v očích ohýnky.
Až mi řekneš, že znovu nadešel čas na nás dva.
Až mě schováš v náruči před světem.
Až mi řekneš, že jsi mi odpustil.

Ale dočkám se někdy?

Radši setřu bolest bolestí, hrubost hrubostí, zklamaní zklamáním.

Protože jak už jsem řekla. Za chyby se dokážu ztrestat sama.

Wild blonde*