A ty sopky vybuchují, podlaha studí, mám
husí kůži, všichni přihlížejí, krátery doutnají
a ty stojíš na druhé straně pole a mně rachotí
pod nohama miny.
A tak se neuvěřitelně smutně dusím chuchvalcem informací, které ztrácí smysl. Topím je pod hladinou. Všechny ty strachy, vzpomínky, přesvědčení a bolesti.
Občas topí oni mě.. Ve vodce a slanejch slzách.
This is what makes us girls,
We all look for heaven and we put our love first,
Don't you know we'd die for it? It's a curse.
Sluníčko září a posílá k zemi sluneční paprsky, co chladí. Smutně mě přenáší do prvních jarních dní loňskýho roku. Který hřály.
Sním o lidským teple, ale kdykoliv se nadechnu a se zatajeným dechem natáhnu ruku k člověku, je mi zima.
Frajer z hypermarketu se mi s každou příchozí nocí svěřuje s tím, že se mu stýská. Ať už méně či více náruživě. S menším či větším podílem alkoholu v krvi. Já na sebe se zdviženým prstem krčím obočí a snažím se sama sebe přesvědčit o tom, že mně se nestýská. Někdy ale spíš po někom úplně jiném.. Těžce bezvýsledně.
Pravda je taková, že si po těch právě uplynulých třech měsících připadám nadmíru dospělá, když jsem dokázala dospět do bodu, kde nevysedávám nad namodralým okýnkem a nesnažím se pro V. stotisíckrát přeformulovat slovo ahoj s tím, aby to znělo tak, že je mi všechno vlastně jedno. A právě s touhle dospělostí přichází i přesvědčení, že si musím nést zklamaní sama, že nemám právo lámat lidem naděje a že sem jediná, kdo mě dokáže donutit ke spoustě věcí.
Někdy se večer posadím s horkým čajem do deky a přemítám nad tím, kde přesně nastal ten zlom, kdy se celej rok 2013 začal sypat jak písek v hodinách. Nemám ale nejmenší tušení.
Mám tě rád.
Myslím to vážně, věříš?
Věřím?
Po pěti letech.
Musím si vyřešit sebe. Počkáš?
Miluju tě.
Temno.
Taxi!!
Pojedeme do Paříže?
MILUJU TĚ. MILUJU TĚ.
Budeš u nás spát?
Nesmím, ale budu.
Už jen rok a půl a budeme spolu bydlet.
Jedu do Izrale.
Smutný haly kýčovitejch hotelů.
Chybíš.
Gaudeamus.
Ples? Budou všechny hezčí?
Ples? "Ta mě taky miluje, řekla mi to před týdnem."
Mindblow.
23:00 půjdeme? Není mně hej.
Chci se s tebou probouzet do smrti.
Proč bych tě měnil?
Už mě to unavuje.
Dospěj.
Rozchod?
Slzy.
Láska.
Rozchod?
Slzy.
Láska.
Dospěj.
Mail.
Rozchod.
Error 653 nastal někde mezi třecími plochami 11 a 23.
Wild blonde*
Někdy nevíš, kde je ten zlom nastává.
ReplyDeletePodobně to bylo se mnou a s K. (vzpomínáš, ten kluk, kterej mi poprvý v životě rozlámal srdíčko na milion kousků). Bylo to pár dnů poté, co mi dal prstýnek se slovy: "Za pár let před tebou už budu klečet." Naivně jsem myslela, že to bude pravda. A víš co? Zařekla jsem se, že se teda nevdám, když jsem několik týdnů marně přemýšlela, co jsem udělala špatně.
Když na to tak koukám zpátky, jsem ráda, že to takhle dopadlo. K. mě nechal, abych mohla potkat P., toho nejlepšího. A pokud bych mohla K. někdy něco říct, nebylo by to nic nenávistnýho, spíš jen dík, že mě nechal někomu mnohem lepšímu.
Vím, že ti to asi nezvedne náladu, ale zkus se na to podívat takhle. Třeba někde za dveřmi stojí někdo, kvůli kterému si uvědomíš, že ztratit V. byla ta nejlepší věc na světě. :)
Drž se a hlavu vzhůru, šťastný konce nejsou jen v pohádkách.
Připomínáš mi mě asi tak dva nebo tři roky zpátky. Tak trochu naivní, čekající, doufající...
ReplyDeleteSnad ty všechny zmatky a bolestné vzpomínky pominou. ;)
Přemýšlel jsem, co je na utopiích tak dokonale krásného, a dospěl jsem k názoru, že je to právě ta utopie.
ReplyDelete