Dvacátýhotřetího února.
Dnes.
Látka, která kdysi byla jeho, se mi otírá o kůži.
Už mě neprovokuje zelenej puntík. Ani fotky ani odkazy.
Posranná modrobílá stránka najednou ztratila smysl.
Ach, jak dospělé.
Jsem tu najednou tak sama.
Vlastně jsem tu permanentně tak nějak sama.
Někdy mám pocit, že umírám.
Pak si utřu sopel a stejně zase žiju dál.
Ode dne ke dni.
Od hodiny k hodině.
A vlastně ani ne.
Čas je rychlejší než by člověk řek.
Někdy jsem i šťastná.
Když mě objímají kamarádi a když pan z autoškoly vtipkuje.
Jedu na týden do Polska, mluvit o politice, aby mě něco zabavilo.
Jsem tak trochu sama. Tak trochu smutná. Tak trochu veselá. Tak trochu uvězněná sama v sobě. Tak trochu polámaná. Tak trochu vyrovnaná. Tak trochu sentimentální. Tak trochu silná.
Trochu víc ztracená.
Co se dělá v takových situacích??
Chlastá a spí??
Nebo culí a žije??
Bojuju sama se sebou.
Vraždím všechny ty představy nahejch těl, rozbitejch skleniček od vína, ostříhanejch vlasů, kostkovanejch košil, pevně propletenejch prstů, deštivejch i slunečnejch dní.
Vraždím všechny ty představy dní, ve kterých ta hloupá blondýnka byla veselá.
Protože.. Těm, co ubližují, má být ublíženo.
Wild blonde*
Taky bojuju s představami - včera jsem měla takovou slabší hodinku. Naštěstí jen hodinku; pak jsem se z toho vyspala a už ani jedna myšlenka. Pozitivní.
ReplyDeleteBude to znít asi blbě, ale chce to čas. Hromady času. Nebo se s tím vyrovnat. I když já jsem ta poslední, kdo by měl dávat nějaké rady, sama jsem se v tom ještě před dvěma týdny (týdnem?) taky pěkně plácala.
Jediný opatření aby mě neprovokoval zelenej puntík je jednoznačně smazání z ,,přátel".
ReplyDeleteA pak už u mě nastane takovej (chvilkovej) vnitřní klid.
Taky jsem sama, jsem smutná, ale prostě si říkám, co bolí, to přebolí, nebyl první ani poslední.
Člověk musí pozitivně myslet. Což teda mě osobně zrovna nejde, ale doufám že časem jo :-D