Smutná patnáctiletá slečna z nižšího ročníku. Přítmí vinárničky. Příjemně jahodová vůně cigaret. Kožené sedačky. Uprostřed všeho malá patnáctiletá brunetka, ke které nemám sebemenší vazbu. Přesto bych ji chtěla obejmout. Činím tak alespoň pohledem.
Vzpomínám na moje dvanáctá léta. Na nástěnku, ze které na mě každý večer koukaly jeho oči, se kterými jsem si před každým (ne)spánkem vyměňovala pohled. Na dopisy psané do šuplíku, na slzičky v rohu pokoje, na pondělní hodiny tělocviku. Na bezmeznou radost z toho, že jsem našla něco, k čemu mohu upnout všechny moje citové přetlaky.
18. léta? Jeho oči zmizely ze všech rohů mého pokoje, aby mě nedrásaly faktem, že ani jednou nemrknou. Zelený puntík, který mě nutí sedět si na rukách. Slaná příchuť mých tváří. Bezmezný smutek z toho, že jsem našla něco, co je důvodem všech mých citových přetlaků.
Kolik něžných pohlaví? Kolik udýchaných nocí? Či rán?
Žárlím, přestože mi právo schází.
Pětatřicetiletý pán ze zastávky shání partnera na badminton. Je to jiný pojem pro sex? Panicky odmítám. Prý se ozvu příští týden. Ozvu?
Chtěla bych teď s tebou sedět na studené podlaze v kuchyni.
Prohlížet si tě. Oči, ruce, tělo, konečky prstů.
Natáhnout dlaň. Se zachvěním kopnout do skleničky vína.
Cítit vtíravou vůni alkoholu. Z vnějšku ne tolik příjemnou jako zevnitř.
Zvonivě se smát.
Na minutu zaváhat, zda uklidit..
Nebo neodolat vůni těla mísící se s vůni alkoholu.
Vybrat si druhou možnost. Cítit chlad na kůži a elektrizující vzduch.
Nakonec ti vyčerpaně usnout v náruči.
Probudit se do vůně alkoholového rána.
Utřít z podlahy poslední kapky, které nám neulpěly na kůži.
A posnídat tě v ranní kávě.
Múzy všude okolo. Mohla bych psát do nekonečna.
Wild Blonde*
Jeho oči na mě pořád koukají ze všech stran pokoje, i ze všech stran mojí rozdrásané duše. Nedokážu je dát pryč, nedokážu se s tím smířit. Jsem emočně vyždímaná poté, co už se dva dny neozval. Za celičký týden mi nenapsal ani jedno "chybíš mi". Rve mě to zevnitř a objevil se pocit, že se opět opakuje minulost.
ReplyDeletePro chlapy je asi lepší zbaběle utéct a neříct ani slovo. Nedal mi šanci se bránit..
Díky za tenhle článek, donutil mě aspoň brečet, když už nedokážu nic jiného, než tupě hledět do zdi.
prohlížet si někoho je tak milé a hezké, ve filmech naprosto přirozené, ale pro mě ne, nedokážu to asi, když se na mě ten člověk taky dívá.
ReplyDeletenebo spíš jsem ještě nepoznala někoho, u koho bych neklopila oči.
Vystihuješ mé touhy.Od věty: "Chtěla bych teď s tebou sedět na studené podlaze v kuchyni." až do konce celá já.
ReplyDelete