Oslavy?
Půlnoční přípitek od pana barmana zadarmo.
Pán permanentně mi přející k patnáctinám.
VIP sektor, kam nám ani nedalo práci dostat se.
Kluci, který jsme potkaly, když jsme ve tři v noci všichni popadali na ledu.
Rozervaný silonky, rozbitý kolena, rozbitý klouby, bolavá hlava.
Můj narozeninovej den v nemocnici na RTG. Haha.
Čtvrteční party ne tak divoká.
Až na to, že jsem se místo v jednu dostala domů až další den.
Řidič kamionu, kterej si vzal extázi a snažil se se mnou tancovat. Zaplatil mi tequillu a já ho potom celej večer k mýmu štěstí neviděla.
Moje vlastní páteční oslava tak trochu smutná.
Zamáčklá slzička na záchodě bez zámku, prostě jen proto, že před rokem bylo všechno jinak.
Strašidelná parta pětatřicetiletých pánu, kteří na mě pořád šahali.
Já jim vypila půl kýblu vodky s redbullem a utekla zamáčknout další slzu.
Kamarád, co mi ve tři pomáhal na rozjezd a už tak trochu černo.
Jak jsem se doma zvládla převlíct do pyžama pro mě navždy zůstane záhadou.
Ráno nalezená nesmyslná smska. Hádejte, kdo byl příjemce.
Musím si teď dát s alkoholem pauzu. Protože všichni víme, že to dělám jen proto, abych z hlavy vyhnala všechny ty šedivý záblesky.
Žiju moc nebezpečně a lidi se mi dostávají do mé komfortní zóny.
Šla jsem s cizím pánem ze zastávky na kafe. Na občance měl rok narození 1979. Pokud mám být pravdomluvná, já šla na kafe. On šel na dvě piva a jednoho panáka. Když jsme potom za tmy vycházeli ze dveří, proletěly mi před očima všechny ty reportáže o mrtvých holčičkách. Díky bohu, že jsem o hodinu později strkala klíč do vstupních dveří.
Nebezpečí pro mě nejsou adrenalin. Zmenšují mě na poloviční velikost. A všichni ti pánové s úlisným úsměvem mi do života prostě nepatří.
Myslím, že se s osumnáctým rokem stanu ještě víc opatrná. A to jsem si plánovala, jak začnu v dospělosti žít, haha.
Myslím, že už budu do smrti svobodná, protože kluk z klubu si moje srdce nevytancuje.
A pravda je ta, že moje srdce jsem zapomněla na konci prosince u V. na chatě.
Smutný.
Wild blonde*
Jsem tak ráda, že ses ozvala! Asi už bych si dost dobře nedokázala představit blogovej svět bez Tvojí maličkosti. (I když tady jsi pro mě strašně velká, fakt si cením Tvých článků.)
ReplyDeleteDoufám, že svoje srdce co nevidět najdeš v poličce s knihami, nebo v šuplíčku s učebnicemi, někde hluboko dole, schované. I když ti to možná tak nepříjde, V. si ho nezasloužil a nezaslouží, za to, co s ním provedl.
Ale jen tak mimochodem - obávám se, že moje srdce taky zůstalo ve vedlejší vesnici. A nevypadá to, že bych ještě měla někdy možnost se pro něj vrátit, bohužel..