Sunday 2 March 2014

2. 3. 2014 - all these fucking feelings.



Sedím ve vlaku do Polska
Barvy se rozmazávaj ve slunečních paprscích
Poslouchám fixu
..vyschnem asi tak rychle jako nasáklý deky..
Frajer z hypermarketu se mi čím dál víc zarývá pod kůži
Moc dlouho mě nikdo takhle nerozesmál
A tak spolu po šichtě sedáváme na parkovišti
Řešíme příliš vážný věci
Smějem se jak blázni
Tvrdě se před sebou otvíráme
Tolerujem si děsivý životní příběhy
A večer si do noci voláme

A mě to sbližování děsí
Protože sama nevím
Jestli bude spokojenej
Když mu nedovolím značkovat.

A já teď sedím ve vlaku do Polska
A nevím
Jestli mi víc chybí ten nebo ten.

Wild blonde*

Tuesday 25 February 2014

25. 2. 2014 - i wonder if you wonder.

A tak vzpomínám
na letní noci na střeše
na půlnoční kakaa
na vlasy, co se leskly na slunci
na roztomilý opilosti
na procházky mezi stromama
na špatnou sprchu v pařížským pokoji
na smutný oči
medvědí objetí
večerní nechutě k loučení
špagety s červenejma rajčatama
bílej stan
slzy oddanosti
jiskry v očích
listím dlážděnou cestu ke vchodovým dveřím

Můžu si oči vyplakat.

A pak chlastám s Pětatřicátníkem ze zastávky
S Frajerem z hypermarketu
Kteří prý nikdy neviděli holku tak plnou energie
Radosti
Úsměvů
Mládí
Pořád na mě šahají
A platí mi piva
A já se culím až mě bolí ksicht
A uvnitř sebe rozbijím kamenný zdi holou pěstí
Křičim na kraji útesu
A brečím vodopády.

Wild blonde*


Sunday 23 February 2014

Fuck.


Byl by to rok.
Dvacátýhotřetího února.
Dnes.
Látka, která kdysi byla jeho, se mi otírá o kůži.
Už mě neprovokuje zelenej puntík. Ani fotky ani odkazy.
Posranná modrobílá stránka najednou ztratila smysl.
Ach, jak dospělé.
Jsem tu najednou tak sama.
Vlastně jsem tu permanentně tak nějak sama.
Někdy mám pocit, že umírám.
Pak si utřu sopel a stejně zase žiju dál.
Ode dne ke dni.
Od hodiny k hodině.
A vlastně ani ne.
Čas je rychlejší než by člověk řek.
Někdy jsem i šťastná.
Když mě objímají kamarádi a když pan z autoškoly vtipkuje.
Jedu na týden do Polska, mluvit o politice, aby mě něco zabavilo.
Jsem tak trochu sama. Tak trochu smutná. Tak trochu veselá. Tak trochu uvězněná sama v sobě. Tak trochu polámaná. Tak trochu vyrovnaná. Tak trochu sentimentální. Tak trochu silná.
Trochu víc ztracená.
Co se dělá v takových situacích??
Chlastá a spí??
Nebo culí a žije??

Bojuju sama se sebou.
Vraždím všechny ty představy nahejch těl, rozbitejch skleniček od vína, ostříhanejch vlasů, kostkovanejch košil, pevně propletenejch prstů, deštivejch i slunečnejch dní.
Vraždím všechny ty představy dní, ve kterých ta hloupá blondýnka byla veselá.

Protože.. Těm, co ubližují, má být ublíženo.

Wild blonde*

Wednesday 19 February 2014

19. 2. 2014 - drowning in love.


Co říct.
Hraju si na siláka. Smutnej fakt je ten, že sama sebe už po letech nejsem schopná přesvědčit. Nechávám se s plným vědomím vláčet usměvavou pózou. Ne, nejsem veselá, není mi to jedno, nechci další jiný kluky v životě a nejsem otevřená novým budoucnostem. Ale naivní lidi jsou tak sladcí, když mi věří.
Namakaná gorila s rovným blbečkovským kšiltem mi přes pult podala svou vizitku. Pravděpodobně jsem ho dokázala okouzlit tím sexy způsobem, jakým jsem mu dokázala navážit párky. Když potom k večeru mozek začal zpívat svoje serenády o tom, že jsem blbá kráva, natáhla jsem ruku po mobilu. Utop mě v tom, co máš na srdci, blbečku.
S frajírkem z práce jsem domluvená na pivo. Za co? Za to, že mi hledal první den náplast. Frajere, můžeš být mou náplastí. Se svým středoškolským vzděláním, trvalým flekem v hypermarketu, komediantským přístupem a tím nacvičeným gryfem, kterým mě chytáš kolem pasu, můžeš být něčím, čím byl kdysi Roman. Perfektní záplatou.
Ten mi taky říkal maličká.
Jste všichni stejní. Stejně prokouknutelní. Chcete tvrdý podlahy, křik, nehty zaťatý do masa, vyrvaný vlasy, nadávky a nezkažený holky.
Můžu vás provokovat, můžu se koketně smát a dělat, že jsem celá vaše. Ale nejsem. Jsem celá Tvá.

Všech se bojím.
Všichni kluci jsou momentálně moje noční můry.
Důvodem, proč všechny přijímám s otevřenou náručí, jsou půlnoční slzy, který nemá kdo utřít.
Chci čekat na to, až je přijdeš osušit.
Až mě chytíš za ruku a budeš mým zachráncem.
Až mi znovu zapálíš v očích ohýnky.
Až mi řekneš, že znovu nadešel čas na nás dva.
Až mě schováš v náruči před světem.
Až mi řekneš, že jsi mi odpustil.

Ale dočkám se někdy?

Radši setřu bolest bolestí, hrubost hrubostí, zklamaní zklamáním.

Protože jak už jsem řekla. Za chyby se dokážu ztrestat sama.

Wild blonde*

Saturday 15 February 2014

15. 2 2014 - it was always you.


Zamilovaný páry. Květiny. Jejich vůně. Ne pro mě.

Smutná patnáctiletá slečna z nižšího ročníku. Přítmí vinárničky. Příjemně jahodová vůně cigaret. Kožené sedačky. Uprostřed všeho malá patnáctiletá brunetka, ke které nemám sebemenší vazbu. Přesto bych ji chtěla obejmout. Činím tak alespoň pohledem.

Vzpomínám na moje dvanáctá léta. Na nástěnku, ze které na mě každý večer koukaly jeho oči, se kterými jsem si před každým (ne)spánkem vyměňovala pohled. Na dopisy psané do šuplíku, na slzičky v rohu pokoje, na pondělní hodiny tělocviku. Na bezmeznou radost z toho, že jsem našla něco, k čemu mohu upnout všechny moje citové přetlaky.
18. léta? Jeho oči zmizely ze všech rohů mého pokoje, aby mě nedrásaly faktem, že ani jednou nemrknou. Zelený puntík, který mě nutí sedět si na rukách. Slaná příchuť mých tváří. Bezmezný smutek z toho, že jsem našla něco, co je důvodem všech mých citových přetlaků.

Kolik něžných pohlaví? Kolik udýchaných nocí? Či rán?
Žárlím, přestože mi právo schází.

Pětatřicetiletý pán ze zastávky shání partnera na badminton. Je to jiný pojem pro sex? Panicky odmítám. Prý se ozvu příští týden. Ozvu?

Chtěla bych teď s tebou sedět na studené podlaze v kuchyni.
Prohlížet si tě. Oči, ruce, tělo, konečky prstů.
Natáhnout dlaň. Se zachvěním kopnout do skleničky vína.
Cítit vtíravou vůni alkoholu. Z vnějšku ne tolik příjemnou jako zevnitř.
Zvonivě se smát.
Na minutu zaváhat, zda uklidit..
Nebo neodolat vůni těla mísící se s vůni alkoholu.
Vybrat si druhou možnost. Cítit chlad na kůži a elektrizující vzduch.
Nakonec ti vyčerpaně usnout v náruči.
Probudit se do vůně alkoholového rána.

Utřít z podlahy poslední kapky, které nám neulpěly na kůži.
A posnídat tě v ranní kávě.

Múzy všude okolo. Mohla bych psát do nekonečna.

Wild Blonde*

Wednesday 12 February 2014

12. 2 2014 - Holding on to nothing's easier than letting go.


Sny. Ne abstraktní, ale konkrétní. Jednu noc se usmívá a vztahuje ke mně ruce jako k dítěti. Druhou noc křik a prasknutí dveří.
První noc se probouzím s úsměvem , který střídá smutek dní. Druhou noc se budím paralyzovaná.
Radši milovat noční sny nebo se těšit na šedivou realitu, přesto ne černou jako noc?

Další zameškané hodiny. Káva, ze které se kouří, Parov Stelar a hluk od vedlejších stolů. Ohlušující samota. Nejlépe zvednout ruce a začít křičet. Aby se polekala a utekla.
Medem vonící vlasy. Cinknutí šálku o podšálek.
Miliony myšlenek. Lžu rodičům. Lžu sama sobě.
Trestní nebo rodinné právo? A vůbec, právo? Ekonomie v Praze? Ne, odmítám ho přestat hledat v davu. Ano, pořád nesnesitelné prodírání davem. Nešel koupit chleba? Dárek? Mikinu? Pivo? Někde tu přece musí být.
Není.
Pomalu se začínám znát. Jsem si nejlepším kamarádem a nepřítelem zaráz. Oba ví naprosto přesně, kam hodit granát, aby mi praskl na srdci další steh. Oba ví naprosto přesně, kam položit růži, aby ji přišel zvednout pan doktor.
Srdce jako nepřítel. Hlava jako přítel. Vedou hádky dlouho do noci. O malicherných úletech, o vztazích bez citů, o lásce, o hloupých vzpomínkách, o nezlomné trpělivosti, o víře v to, co doopravdy má být. A co prý jednou bude. Hlava většinou rezignovaně ustupuje. Moudřejší přece ustoupí. Srdce nabubřele sedí na místě. Nikam prý nepůjde. Ani po dobrém ani po zlém.

Já sama jsem čím dál tím víc vyrovnaná. Sama se sebou, s lidmi okolo, se světem. Nevím, jestli vyrovnaná nebo smířená. Lidi se vzájemně vraždí, týrají, vězní.
Já se vraždím, týrám a vězním sama. Jsem dobrý člověk, slibuju, nezkřivím vám vlásek.
To říkají všichni, že?


To, co stále neumím, je zavřít srdci hubu!

Jak moc se topíš ty, na druhé straně moře? Vybral jsi si správně? Doufám, že ano. Jednou za tebou zkusím doplavat. Existuje uprostřed našeho moře také bermudský trojúhelník?

Wild blonde*

.. Just please don't love another like you loved me,
'Cause time doesn't heal, it just leaves me asking why..

Sunday 9 February 2014

9. 2. 2014 - I like my body when it's with your body.


Týden je mi osumnáct.

Oslavy?
Půlnoční přípitek od pana barmana zadarmo.
Pán permanentně mi přející k patnáctinám.
VIP sektor, kam nám ani nedalo práci dostat se.
Kluci, který jsme potkaly, když jsme ve tři v noci všichni popadali na ledu.
Rozervaný silonky, rozbitý kolena, rozbitý klouby, bolavá hlava.
Můj narozeninovej den v nemocnici na RTG. Haha.

Čtvrteční party ne tak divoká.
Až na to, že jsem se místo v jednu dostala domů až další den.
Řidič kamionu, kterej si vzal extázi a snažil se se mnou tancovat. Zaplatil mi tequillu a já ho potom celej večer k mýmu štěstí neviděla.

Moje vlastní páteční oslava tak trochu smutná.
Zamáčklá slzička na záchodě bez zámku, prostě jen proto, že před rokem bylo všechno jinak.
Strašidelná parta pětatřicetiletých pánu, kteří na mě pořád šahali.
Já jim vypila půl kýblu vodky s redbullem a utekla zamáčknout další slzu.
Kamarád, co mi ve tři pomáhal na rozjezd a už tak trochu černo.
Jak jsem se doma zvládla převlíct do pyžama pro mě navždy zůstane záhadou.
Ráno nalezená nesmyslná smska. Hádejte, kdo byl příjemce.

Musím si teď dát s alkoholem pauzu. Protože všichni víme, že to dělám jen proto, abych z hlavy vyhnala všechny ty šedivý záblesky.
Žiju moc nebezpečně a lidi se mi dostávají do mé komfortní zóny.
Šla jsem s cizím pánem ze zastávky na kafe. Na občance měl rok narození 1979. Pokud mám být pravdomluvná, já šla na kafe. On šel na dvě piva a jednoho panáka. Když jsme potom za tmy vycházeli ze dveří, proletěly mi před očima všechny ty reportáže o mrtvých holčičkách. Díky bohu, že jsem o hodinu později strkala klíč do vstupních dveří.

Nebezpečí pro mě nejsou adrenalin. Zmenšují mě na poloviční velikost. A všichni ti pánové s úlisným úsměvem mi do života prostě nepatří.
Myslím, že se s osumnáctým rokem stanu ještě víc opatrná. A to jsem si plánovala, jak začnu v dospělosti žít, haha.

Myslím, že už budu do smrti svobodná, protože kluk z klubu si moje srdce nevytancuje.

A pravda je ta, že moje srdce jsem zapomněla na konci prosince u V. na chatě.

Smutný.

Wild blonde*