18. 11. 2016 - dunno

Nechávám si tě projít hlavou jen ze zvědavosti, proč je to s tebou taková idylka a proč se cítím jako v sedmým, když se mnou koexistuješ. A pak zjišťuju, že za to můžou ty hodně moc pevný objetí a to, že dokážeš říct "já vlastně vůbec nejsem chytrej", když si doteď pamatuju, že ostrov Man a Sicílie maj podobnou vlajku a taky to, že jseš tak trochu psychicky pochroumanej, a přesto sám sebou.

"Víš, proč se my všichni máme rádi?

Protože jsme tak hrozně psychicky ztracení."

A v pět hodin ráno Leč, a hodně moc hluboký řeči s Blondýnem, o politice, rodičích a kamarádech a znovu cítím klid, možná to tedy posledně nebylo Majákem, ale podnikem.
Jukebox
a "poď za mnou, nevim, kde je abeceda."
Elán, Irie, PSH. Hlasuju proti.
Potom ještě v šest ráno nonstopáč, třízubej bezdomovec, šťastnej, že jsme k němu přisedli. S dcerou právničkou. Momenty, kdy jsem doopravdy šťastná - když znám velmi zhruba cizí příběh a přesto, on nezná můj.

A tak v sedum k ránu ulehám do peřin, a o půl druhé scházím ze schodů, máma se usmívá, pokojem voní zelňačka a já se můžu rozbrečet, kvůli tomu, že mám tolik kamarádů, a přesto mi Brunetka tolik chybí.

A pak kouknu na telefon, zjistím, že v sedum večer potkávám Španěla v podniku s dečkama na lavicích a od té doby už mi neviditelná ruka drtí vnitřnosti..
Zapamatuj - po čtyřech pivech už pro jistotu vypínej mobil.

WB

14. 11. 2016 - the base of the feelings.

Po neskonale dlouhé době cítím klid, který v uplynulém roce bez Majáka nebyl nikde k nalezení. Dny se skládaly z mozaiky zapíjení smutků nebo radostí. Z různých odstínů zlaté, tedy whiskey a piva. Barvy černé, tedy Španělových kudrnek a sžírající tmy. Barvy zelených zdí a bílošedivého kouře z cigaret.

"..it's a new day, just in time for me to say I'm sorry,
for all the things I said I didn't mean.
It's a new time, so why must I wait in line for what is mine?
It's a new day, why must it be the same?.."

A najednou těžknu pod tvým pohledem a těžknu tak moc, až mi tělo padá skrz podlahu a já se ani nesnažím ho chytat. A jsem najednou vděčná za to, že taky děláš chyby a že všichni děláme chyby, jen se je každý snažíme spravit trochu jinak. A tak pláču z čisté vděčnosti, že jsme tu důvěru kompletně za osm let nevycejprali vzájemně ze srdcí, a že poprvé za dlouhou dobu můžu říkat směšný myšlenky a vědět, že tu bude někdo, kdo je párkrát převrátí v hlavě.
A tak je půlnoc a já koukám na svůj odraz v příliš vysoko pověšeným zrcadle a přemýšlím nad tím, jestli říct "už jsem ani nedoufala, že ta bolest vystřelující ze srdce až do žaludku na pár chvilek zmizí," není příliš kompromitující. A tak si umeju obličej a už jenom zpívám J.A.R. a cítím se fajn.

A když cítím kůži na konečcích, vzpomínám na svý dávný dětství, kterým jsi mě vždycky doprovázel a znovu mám chuť říct něco osobního a odhalujícího, ale stejně nakonec stačí jen to, že vedle tebe ležím ve velkým tričku a vzájemně si vracíme ticho, klid a teplo.

A tak je srandovní, že s každým fyzickým vztahem přichází i ten emoční, jenže já už dávno stojím na vrcholu.


Paralyzující myšlenky s každým ránem sžírají mý vlastní srdce, a tedy by nebylo od věci doopravdy přestat snídat naprosto cizí srdce a začít s německou konverzací, učením se na zkoušky a doučováním dalších nesocializovaných dětí.

Sebereflexe dlouho nebyla jednodušší.

"Sie sollten jetzt den Text besprechen!"
"Ale my už ho přešprechli."
"Tak se rychle koukněte na Facebook."

..Gigi, ty jediná víš, co je to opravdu a opravdu mě bolíš..

13. 11. 2016 - loving you is being lonely.

V pět ráno sedím na podlaze
a jím párky, přestože se mi chce zvracet.

Vadí mi, že reaguješ na přání k narozeninám,
ale na pozvánku na pivo už třikrát v řadě ne.
"promiň, nevím, co dřív" mi nikdy nebylo omluvou.

v Rumunsku si uvědomuju,
že největším problémem je pro mě být sám
a nikoho nezbožňovat.
v pět ráno přistihnu sama sebe,
jak neurvale křičím na na dřeň opilou slečnu,
která se mi snaží lehnout do mé postele.
psychicky jinde.

s pivem toužím po doteku,
tak mazlím půllitry.
již dlouho postrádám fyzickej kontakt
a jsem za svoji individualitu na sebe hrdá,
a přesto tak trochu neúplná.

po zhruba roce čistýho času
sbírám odvahu a zvu Majáka na pivo
a kdybych měla psychologa,
řekla bych mu, že jsem za to na sebe hrdá,
protože se finálně při každé jeho obsahující myšlence
přestávám bít do hlavy jako Crazy Eyes v Orange is the new black.

taky se zase pro jednou přestávám tolik litovat
a zajímám se o problémy jiných,
nejvíc o Červenovlásku a její migrény.
A taky hledám byt
a přemýšlím, jestli budu schopná zvládnout život,
protože sem mamánek.

WB

"pojedeme na Silvestra do Kodaně?"
"když já nevím, třeba budu s ním, přestože se teď nebavíme."
.
.
.
"Pojedeme na Silvestra do Kodaně!"

29. 10. 2016 - limerence

usmíváš se, když se míjíme, náhodně.
"pojď za mnou" a pusa na čelo.
nenávidím sebe i tebe.

limerence - vztah se podobá bondingu či attachmentu.
konečně jsem schopná tento state of mind pojmenovat.
"..the fact of intermittent or nonreciprocal response lends to labile vacillation. This limbo is the threshold for mental prostration.."

Trvá většinou 18 měsíců až 3 roky.


jsem zlá na lidi, co se dovopravdy snaží.
brečím v práci z vyčerpání a psychický slabosti.
čeká mě dvoutýdenní Rumunsko s naprosto cizím kolektivem
a já si nejsem jistá ani tím, zda se chci seznamovat
nebo si jen pročistit hlavu tisíc kilometrů od místa činu.

to, co mě momentálně drží při životě,
je dostatečný přísun financí,
který poskytuje dostatečný přísun jídla
a možnost šetřit na 535ku.

WB

19. 10. 2016 - be a nobody.

Maják a jeho objetí a taky procházky do Bílovic
a blbý filozofický řeči.
Poslouchat rap.
Španělova červeně svítící lampička
a taky ten černej kocour
a taky světlo a teplo,
dobrý koncerty,
motorka a zacuchaný vlasy,
potřeba učit se.
- věci, co moc chybí.

Toužím po tom, dostat kytku. Už je to dávno.
Přestěhovat se a vzít si sebou obraz býčka a chaotickou nástěnku.

Vzpomínám na krvavej měsíc a jak se k sobě choulíme na lavičce v parku s předraženým pivem z nedaleký nonstop sámošky.
"a přijdeš potom? Já bych chtěl.."
Dneska už jen kilometrová vzdálenost v rámci jedné místnosti a nezodpovězený zprávy.
Ukradenej telefon a tak už v sentimentálních chvilkách nemohu číst naše vlákno a plakat, ale pouze a jenom plakat.

Už o těch věcech, co mi propalují díry do mozku ani s nikým nemluvím. A tak si všichni myslí, že jsou mou největší starostí nepříjemní kolegové a alergická reakce na stres.
Přitom je doopravdy náročný vidět matku zklamanou z vlastní dcery. postrádat úsměvy těch doopravdy nejbližších, být někdy tak emočně vyždímaná, že to ústí k odporu a nechuť v cokoliv.

Zase je to o tom zasraným zvyku, zvyku na neutuchající stesk po Španělovi, na pravidelnej sentiment, na neschopnost být osamělá a stejně osamělá být, na přehrávání myšlenkových útržků.

Jsem tak líná zbavit se zvyků.

7. 10. 2016 - phoenix

welcome to the room of people,

who have rooms of people,

that they loved one day,

docked away.

pro jednou se distancovat od lidí,

kteří neuvěřitelně bolí,

je tak nějak.. osvobozující. 

nezvyky,

když člověk dvacet let zvedá ega

a dělá lidem rohožky. 

nová práce.

nové prostředí.

komplimenty.

úsměvy. 

Tunisan z rozjezdu

mi věnuje svou večeři

a cigáro. 

i won't lie to you

I know he's just not right for you

and you can tell me if I'm off

but I see it on your face.

nebude to lehký holka,

ale bude ti líp,

když nebudeš vstávat po jeho boku,

plakat v autobusech a hledat ho na zšedlých ulicích.

když poprvé po dlouhé době dávám přednost večeři před pivem,

přisedá si paní jen proto, že jíme stejnou polívku,

a najednou je všechno hrozně sytě barevný.

Kde ty barvy posledních pár let byly?

WB*

27.9.2016 - 408

Dvojí osobnost,

Chápeš? 

Teplo je srandovní město ve městě. Pokud se tu někdo rozdělí, pouze poposedávají u jiných stolů. Kde existujou ty lidi, kteří se konstruktivně odprostí od svých protějšků a za tři týdny už jsou zase v pořádku. 

Zvykám si na to, jak se putovně odevzdávám. Vstávám v malých bytech, vyděšeně mrkám. S každým večerem lačním po doteku. Nejde o to, jací jste. Zdá dobří či zlí. Chci pouze, abyste mě objímali. Mluvit vůbec nemusíme.
Vzpomínám dojatě na chvilky s T., kdy jsem neustále toužila po tom, aby mluvil. Když jsme spolu usínali, toužila jsem po ránu, kdy spolu budeme moci zase mluvit. Velmi dlouho už tohle nezažívám. Objetí, usnout, ráno, ahoj.
"Máš v ledničce mlíko?" - to je jediná věc, po které momentálně s ránem toužím.

---

Sedím u stolu a okolo sebe mám několik lidí, které bych mohla hodit do jednoho pytle. Bavím se tím. 

Všichni mi chybí. Kvůli těm maličkostem, co jsem k nim vždy přiřazovala. Nejvíc ze všech mi chybí Hanz. Za to, že mě měl chvilinku doopravdy rád. 

Schází ze schodů velmi typicky. Trochu v záklonu. Když ho občas pokradmu sleduju, přesvědčuju se, že nechybí. Vždyť je mu teprve dvacetpět. Nerozumím vobčas, jak to dokázal, zamotat mi hlavu ještě ve čtyřiadvaceti a pak se vypařit. Ze dne na den. Dovést mě autem před dům a pak najednou nebýt.

"Rád se nechám od tebe pozvat na pivo."

Zalykám se. Když je ve stárkovským kostýmu, uteče mi slzička dojetí. 

"Moc.. ti to sluší." 

---
Všechny bych chtěla doopravdy šťastné. Pospolu a s úsměvem. Velmi ráda pozoruju propletený lidi, stejně jako se ráda nechám proplést.

WB*