V pět ráno sedím na podlaze
a jím párky, přestože se mi chce zvracet.
Vadí mi, že reaguješ na přání k narozeninám,
ale na pozvánku na pivo už třikrát v řadě ne.
"promiň, nevím, co dřív" mi nikdy nebylo omluvou.
v Rumunsku si uvědomuju,
že největším problémem je pro mě být sám
a nikoho nezbožňovat.
v pět ráno přistihnu sama sebe,
jak neurvale křičím na na dřeň opilou slečnu,
která se mi snaží lehnout do mé postele.
psychicky jinde.
s pivem toužím po doteku,
tak mazlím půllitry.
již dlouho postrádám fyzickej kontakt
a jsem za svoji individualitu na sebe hrdá,
a přesto tak trochu neúplná.
po zhruba roce čistýho času
sbírám odvahu a zvu Majáka na pivo
a kdybych měla psychologa,
řekla bych mu, že jsem za to na sebe hrdá,
protože se finálně při každé jeho obsahující myšlence
přestávám bít do hlavy jako Crazy Eyes v Orange is the new black.
taky se zase pro jednou přestávám tolik litovat
a zajímám se o problémy jiných,
nejvíc o Červenovlásku a její migrény.
A taky hledám byt
a přemýšlím, jestli budu schopná zvládnout život,
protože sem mamánek.
WB
"pojedeme na Silvestra do Kodaně?"
"když já nevím, třeba budu s ním, přestože se teď nebavíme."
.
.
.
"Pojedeme na Silvestra do Kodaně!"
No comments:
Post a Comment