22. 11. 2016 - used

říkám ti s přesvědčením, že v poslední době nějak těžce snáším vysokoškoláky, ale už tak nějak vynechávám tu část, že je to nejspíš jen proto, že mnohem častěji vědí, co chtějí a většinou ani v opilosti nechtějí psychicky podpořit. A že si potom připadám tak nějak bezcenná.

"chtěl bych se líp oblíkat,
abych trochu prokoukl.
Abych mohl do toho hipster bistra na rohu."

hraje pop a každý slovo mě doopravdy zmáhá a vím, že mě brzo veškerá řeč opustí, ale je to jednodušší než snášet ticho, když vím, že během následujících pár hodin, až znovu zmizíš, mě ticho znovu pohltí.
a pak mě znovu zneužiješ větou "mám jen dvacku, tak to prosimtě dneska zaplať.", stejně jako už kolikrát předtím, a tak obrátím kapsy naruby a za kupičkou drobných na mě vykukuje hrdost a tváří se velmi podobně jako servírka, které říkám, že to zaplatím. Tváří se překvapeně a shovívavě.

"a tak se spolu stěhujem do 2+1,
ale vobčas s tou holkou vůbec nechci existovat.
není to jak s tebou."

a tak se pro jednou zase málem udusím pivem a myslím, že jsem v zastírání hrozně špatná a mám chuť zařvat a utéct, ale místo toho se rozzářím, řeknu, že "to je skvělý" a přisvědčím, že holky jsou vobčas k nevydržení.

už strašně dlouho jsem nepocítila to opravdivý komfortní štěstí a je to jen tím, že se pokaždé nechám vysát až do toho bodu, kdy už doopravdy nemůžu dál.
a ty se vracíš domů v radostné náladě.

"a tak jsem na ni nečekaně křikla,
protože nesnáším, když mi někdo bere prostor."
"to totiž můžu dělat jen já, viď?"