Kritickým bodem této úvahy byl moment naprosté oddělenosti duše od těla. Španěl důvěrně naklánějící se směrem k mým problémům, s větou "mám tě rád, řekneš, co tě trápí?" a já poprvé za několik dlouhých měsíců neměla chuť křičet ty, protože špatně nebylo nic. Dobře taky ne. Nebylo nic.
Opravdovým důvodem mého utrpení je ale nejspíše přemíra emočních vazeb, k lidem, co v mém životě převážně ani neexistují. Taky nevyčerpatelná potřeba vstupovat neustále do stejných řek, protože zvyk. A v neposlední řadě chaoticky poskládané priority, které postrádají veškerý smysl.
Jsem tak trošku unavená z osamělosti a vlastní slabosti, která eskaluje v to, že sama sebe vnímám jako lehce porazitelnou osobnost. Přestože po bližším přezkoumání to snad ani taková pravda není.
Už zhruba rok necítím lásku. Objektivně řečeno, je Španěl velmi nepotřebná naplavenina, jejíž existenci definitivně nelze označovat symbiózou. Jsem prázdná a rozechvělá, proto mi větší radost než láska dělá momentálně krása. V poslední době se tedy k akutním problémům přidává také povrchnost.
Moc ráda usínám vedle lidí, protože se pak nebudím se strachem ze sebe samotné.
Chtěla bych, aby mě někdo objal a mlčel a mlčel dlouho, tak dlouho jako trvá noc, abych si hluboký pocit sounáležitosti dokázala užít i jindy než ve vlastních snech.
A potom bych chtěla hodně mluvit, a říct, že se snažím najít a jde mi to ztuha a ten člověk by nebyl Španěl a neřekl by "v tvým věku jsem se taky hledal.", tedy by nenásledoval ten pocit méněcennosti.
Doopravdy jsem člověk, který se léčí přístupem ostatních. Česko tedy vlastně doopravdy není to pravé prostředí.
WB
No comments:
Post a Comment