11. 12. 2016 - drown

Lámu nad sebou hůl, protože už ani nepomáhám a nechávám za sebou pěknou spoušť.

Máma ve 2:45 vymýšlí řešení mých starostí, které pouze navazují na cizí starosti a já lítostním nad tím, že jsem do života nezdědila takovou sílu jako ona, jelikož mi dokáže pomáhat, přestože se jí předchozí den téměř 24 hodin absolutně neozývám.

Na okamžik doopravdy věřím, že svoje starosti můžu rozlít na stůl ze světlýho dřeva, ale znovu zároveň s tímhle krokem hážu pár porcelánových talířů proti zdi.
Otázkou je, zda by tu stále byla ta hluboko ukrytá bolest za žebrem, kdybychom se poznali dnes a ne před sedmi lety.

Obávám se, že většinu správně myšlených věcí doopravdy spíše kazím a kazím tím i sebe.

Promiň. Slovo, které používám příliš často, přestože se do situace příliš nehodí, a poté ubírá na důležitosti situacím, kdy jsem ztělesněním slova promiň. 
Často ze sebe dávím absolutní nesmysly a očekávám souhlasná přikývnutí, ale to po čem toužím jsou především rozhřešení.

Rozděluji svoje srdce mezi lidi, kteří ho nechtějí a když jim ho poté položím nehlučně k levému spícímu uchu, cítím tichounké prasknutí v momentě, kdy ho nevědomky přilehnou.

Tiše trpím uvězněná mezi problémy cizími či svými, prokrastinací, pivní hladinou lesknoucí se ve světle svíčky, koledou od Neckáře, deskou od Nerezu a litry mlíka.

Velmi nenaštvaným hlasem pronáším "naštval jsi mě.", ale doopravdy jsem jen zklamaná, jelikož jsi daleko z mých záchranných kompetencí a už po několikáté slyším to tichounké prasknutí.

..budem si spolu žít zaručeně na dně,
chce se to jen trochu připravit,
budeme žít v bahně..

WB

cigaretu.

netoužím po lásce. chtěla bych někoho, s kým se budeme mít rádi, shodneme se v otázce budoucnosti a budu mu důvěřovat. intenzivní pocity mě velmi vyčerpávají. ve dvaceti letech sjíždím do kolejí, které pro mě vyšlapal napřed jdoucí rozum.