a blbý filozofický řeči.
Poslouchat rap.
Španělova červeně svítící lampička
a taky ten černej kocour
a taky světlo a teplo,
dobrý koncerty,
motorka a zacuchaný vlasy,
potřeba učit se.
- věci, co moc chybí.
Toužím po tom, dostat kytku. Už je to dávno.
Přestěhovat se a vzít si sebou obraz býčka a chaotickou nástěnku.
Vzpomínám na krvavej měsíc a jak se k sobě choulíme na lavičce v parku s předraženým pivem z nedaleký nonstop sámošky.
"a přijdeš potom? Já bych chtěl.."
Dneska už jen kilometrová vzdálenost v rámci jedné místnosti a nezodpovězený zprávy.
Ukradenej telefon a tak už v sentimentálních chvilkách nemohu číst naše vlákno a plakat, ale pouze a jenom plakat.
Už o těch věcech, co mi propalují díry do mozku ani s nikým nemluvím. A tak si všichni myslí, že jsou mou největší starostí nepříjemní kolegové a alergická reakce na stres.
Přitom je doopravdy náročný vidět matku zklamanou z vlastní dcery. postrádat úsměvy těch doopravdy nejbližších, být někdy tak emočně vyždímaná, že to ústí k odporu a nechuť v cokoliv.
Zase je to o tom zasraným zvyku, zvyku na neutuchající stesk po Španělovi, na pravidelnej sentiment, na neschopnost být osamělá a stejně osamělá být, na přehrávání myšlenkových útržků.
Jsem tak líná zbavit se zvyků.
No comments:
Post a Comment