V pět ráno sedím na podlaze
a jím párky, přestože se mi chce zvracet.
Vadí mi, že reaguješ na přání k narozeninám,
ale na pozvánku na pivo už třikrát v řadě ne.
"promiň, nevím, co dřív" mi nikdy nebylo omluvou.
v Rumunsku si uvědomuju,
že největším problémem je pro mě být sám
a nikoho nezbožňovat.
v pět ráno přistihnu sama sebe,
jak neurvale křičím na na dřeň opilou slečnu,
která se mi snaží lehnout do mé postele.
psychicky jinde.
s pivem toužím po doteku,
tak mazlím půllitry.
již dlouho postrádám fyzickej kontakt
a jsem za svoji individualitu na sebe hrdá,
a přesto tak trochu neúplná.
po zhruba roce čistýho času
sbírám odvahu a zvu Majáka na pivo
a kdybych měla psychologa,
řekla bych mu, že jsem za to na sebe hrdá,
protože se finálně při každé jeho obsahující myšlence
přestávám bít do hlavy jako Crazy Eyes v Orange is the new black.
taky se zase pro jednou přestávám tolik litovat
a zajímám se o problémy jiných,
nejvíc o Červenovlásku a její migrény.
A taky hledám byt
a přemýšlím, jestli budu schopná zvládnout život,
protože sem mamánek.
WB
"pojedeme na Silvestra do Kodaně?"
"když já nevím, třeba budu s ním, přestože se teď nebavíme."
.
.
.
"Pojedeme na Silvestra do Kodaně!"
Sunday 13 November 2016
Saturday 29 October 2016
29. 10. 2016 - limerence
usmíváš se, když se míjíme, náhodně.
"pojď za mnou" a pusa na čelo.
nenávidím sebe i tebe.
limerence - vztah se podobá bondingu či attachmentu.
konečně jsem schopná tento state of mind pojmenovat.
"..the fact of intermittent or nonreciprocal response lends to labile vacillation. This limbo is the threshold for mental prostration.."
Trvá většinou 18 měsíců až 3 roky.
jsem zlá na lidi, co se dovopravdy snaží.
brečím v práci z vyčerpání a psychický slabosti.
čeká mě dvoutýdenní Rumunsko s naprosto cizím kolektivem
a já si nejsem jistá ani tím, zda se chci seznamovat
nebo si jen pročistit hlavu tisíc kilometrů od místa činu.
to, co mě momentálně drží při životě,
je dostatečný přísun financí,
který poskytuje dostatečný přísun jídla
a možnost šetřit na 535ku.
WB
"pojď za mnou" a pusa na čelo.
nenávidím sebe i tebe.
limerence - vztah se podobá bondingu či attachmentu.
konečně jsem schopná tento state of mind pojmenovat.
"..the fact of intermittent or nonreciprocal response lends to labile vacillation. This limbo is the threshold for mental prostration.."
Trvá většinou 18 měsíců až 3 roky.
jsem zlá na lidi, co se dovopravdy snaží.
brečím v práci z vyčerpání a psychický slabosti.
čeká mě dvoutýdenní Rumunsko s naprosto cizím kolektivem
a já si nejsem jistá ani tím, zda se chci seznamovat
nebo si jen pročistit hlavu tisíc kilometrů od místa činu.
to, co mě momentálně drží při životě,
je dostatečný přísun financí,
který poskytuje dostatečný přísun jídla
a možnost šetřit na 535ku.
WB
Wednesday 19 October 2016
19. 10. 2016 - be a nobody.
Maják a jeho objetí a taky procházky do Bílovic
a blbý filozofický řeči.
Poslouchat rap.
Španělova červeně svítící lampička
a taky ten černej kocour
a taky světlo a teplo,
dobrý koncerty,
motorka a zacuchaný vlasy,
potřeba učit se.
- věci, co moc chybí.
Toužím po tom, dostat kytku. Už je to dávno.
Přestěhovat se a vzít si sebou obraz býčka a chaotickou nástěnku.
Vzpomínám na krvavej měsíc a jak se k sobě choulíme na lavičce v parku s předraženým pivem z nedaleký nonstop sámošky.
"a přijdeš potom? Já bych chtěl.."
Dneska už jen kilometrová vzdálenost v rámci jedné místnosti a nezodpovězený zprávy.
Ukradenej telefon a tak už v sentimentálních chvilkách nemohu číst naše vlákno a plakat, ale pouze a jenom plakat.
Už o těch věcech, co mi propalují díry do mozku ani s nikým nemluvím. A tak si všichni myslí, že jsou mou největší starostí nepříjemní kolegové a alergická reakce na stres.
Přitom je doopravdy náročný vidět matku zklamanou z vlastní dcery. postrádat úsměvy těch doopravdy nejbližších, být někdy tak emočně vyždímaná, že to ústí k odporu a nechuť v cokoliv.
Zase je to o tom zasraným zvyku, zvyku na neutuchající stesk po Španělovi, na pravidelnej sentiment, na neschopnost být osamělá a stejně osamělá být, na přehrávání myšlenkových útržků.
Jsem tak líná zbavit se zvyků.
a blbý filozofický řeči.
Poslouchat rap.
Španělova červeně svítící lampička
a taky ten černej kocour
a taky světlo a teplo,
dobrý koncerty,
motorka a zacuchaný vlasy,
potřeba učit se.
- věci, co moc chybí.
Toužím po tom, dostat kytku. Už je to dávno.
Přestěhovat se a vzít si sebou obraz býčka a chaotickou nástěnku.
Vzpomínám na krvavej měsíc a jak se k sobě choulíme na lavičce v parku s předraženým pivem z nedaleký nonstop sámošky.
"a přijdeš potom? Já bych chtěl.."
Dneska už jen kilometrová vzdálenost v rámci jedné místnosti a nezodpovězený zprávy.
Ukradenej telefon a tak už v sentimentálních chvilkách nemohu číst naše vlákno a plakat, ale pouze a jenom plakat.
Už o těch věcech, co mi propalují díry do mozku ani s nikým nemluvím. A tak si všichni myslí, že jsou mou největší starostí nepříjemní kolegové a alergická reakce na stres.
Přitom je doopravdy náročný vidět matku zklamanou z vlastní dcery. postrádat úsměvy těch doopravdy nejbližších, být někdy tak emočně vyždímaná, že to ústí k odporu a nechuť v cokoliv.
Zase je to o tom zasraným zvyku, zvyku na neutuchající stesk po Španělovi, na pravidelnej sentiment, na neschopnost být osamělá a stejně osamělá být, na přehrávání myšlenkových útržků.
Jsem tak líná zbavit se zvyků.
Friday 7 October 2016
7. 10. 2016 - phoenix
welcome to the room of people,
who have rooms of people,
that they loved one day,
docked away.
pro jednou se distancovat od lidí,
kteří neuvěřitelně bolí,
je tak nějak.. osvobozující.
nezvyky,
když člověk dvacet let zvedá ega
a dělá lidem rohožky.
nová práce.
nové prostředí.
komplimenty.
úsměvy.
Tunisan z rozjezdu
mi věnuje svou večeři
a cigáro.
i won't lie to you
I know he's just not right for you
and you can tell me if I'm off
but I see it on your face.
nebude to lehký holka,
ale bude ti líp,
když nebudeš vstávat po jeho boku,
plakat v autobusech a hledat ho na zšedlých ulicích.
když poprvé po dlouhé době dávám přednost večeři před pivem,
přisedá si paní jen proto, že jíme stejnou polívku,
a najednou je všechno hrozně sytě barevný.
Kde ty barvy posledních pár let byly?
WB*
Tuesday 27 September 2016
27.9.2016 - 408
Dvojí osobnost,
Chápeš?
Teplo je srandovní město ve městě. Pokud se tu někdo rozdělí, pouze poposedávají u jiných stolů. Kde existujou ty lidi, kteří se konstruktivně odprostí od svých protějšků a za tři týdny už jsou zase v pořádku.
Zvykám si na to, jak se putovně odevzdávám. Vstávám v malých bytech, vyděšeně mrkám. S každým večerem lačním po doteku. Nejde o to, jací jste. Zdá dobří či zlí. Chci pouze, abyste mě objímali. Mluvit vůbec nemusíme.
Vzpomínám dojatě na chvilky s T., kdy jsem neustále toužila po tom, aby mluvil. Když jsme spolu usínali, toužila jsem po ránu, kdy spolu budeme moci zase mluvit. Velmi dlouho už tohle nezažívám. Objetí, usnout, ráno, ahoj.
"Máš v ledničce mlíko?" - to je jediná věc, po které momentálně s ránem toužím.
Vzpomínám dojatě na chvilky s T., kdy jsem neustále toužila po tom, aby mluvil. Když jsme spolu usínali, toužila jsem po ránu, kdy spolu budeme moci zase mluvit. Velmi dlouho už tohle nezažívám. Objetí, usnout, ráno, ahoj.
"Máš v ledničce mlíko?" - to je jediná věc, po které momentálně s ránem toužím.
---
Sedím u stolu a okolo sebe mám několik lidí, které bych mohla hodit do jednoho pytle. Bavím se tím.
Všichni mi chybí. Kvůli těm maličkostem, co jsem k nim vždy přiřazovala. Nejvíc ze všech mi chybí Hanz. Za to, že mě měl chvilinku doopravdy rád.
Schází ze schodů velmi typicky. Trochu v záklonu. Když ho občas pokradmu sleduju, přesvědčuju se, že nechybí. Vždyť je mu teprve dvacetpět. Nerozumím vobčas, jak to dokázal, zamotat mi hlavu ještě ve čtyřiadvaceti a pak se vypařit. Ze dne na den. Dovést mě autem před dům a pak najednou nebýt.
"Rád se nechám od tebe pozvat na pivo."
Zalykám se. Když je ve stárkovským kostýmu, uteče mi slzička dojetí.
"Moc.. ti to sluší."
---
Všechny bych chtěla doopravdy šťastné. Pospolu a s úsměvem. Velmi ráda pozoruju propletený lidi, stejně jako se ráda nechám proplést.
WB*
Všechny bych chtěla doopravdy šťastné. Pospolu a s úsměvem. Velmi ráda pozoruju propletený lidi, stejně jako se ráda nechám proplést.
WB*
Wednesday 21 September 2016
21.9.2016 - 402
Vždycky se k těm skleničkám a lidem se skleničkama dostávám velmi nečekaně.
Španěl. Přiopilej. Můj mozek dokáže velmi rychle vyhodnotit situaci.
Oldies but goldies.
Tělo na tělo na těsným pódiu. Tři hodiny ráno.
Sníš. Sny. Noční můry.
Pak brečíš v rozjezdu.
Vedle slečny, co netrefí domů a ty jí neumíš pomoct.
A tak brečíš ještě víc. Aby po tobě už nikdo nic nechtěl.
Paralelně vedle sebe existují dvě nerozbitný touhy.
Touha být vedle sebe.
A touha nenechat tu malou holku přijít na to, že jsem idiot.
"nebal filtr z jízdenky, když jsem ti přivezla ty kodaňský."
"ale ty jsou jen pro ty výjimečný chvilky,
když jsme spolu jenom ty a já."
Nedokážeme existovat kdykoliv jindy než po čtyřech pivech.
Protože ty jsi potom opilej,
a já jsem potom zamilovaná.
Cítím z tebe cigarety, marihuanu a vodku, když mě k sobě tiskneš za prvních tónů Chucka Berryho. Jsem na pokraji přeměny v hromádku popela. Na téhle metě jsem byla naposledy někdy ve svých třinácti letech.
Mám spálený rty. Nevim, jestli za to může cigareta nebo ty. Mám puchýře, z bot či z našich tanečních kreací? Mám orgány prožraný každičkou vzpomínkou.. a za to si můžu pouze sama.
Feder. Velmi dlouho jsem ti nebyla blíž.
WB*
"platím, pozveš mě jindy."
"to teda pozvu, ale na večeři."
Španěl. Přiopilej. Můj mozek dokáže velmi rychle vyhodnotit situaci.
Oldies but goldies.
Tělo na tělo na těsným pódiu. Tři hodiny ráno.
Sníš. Sny. Noční můry.
Pak brečíš v rozjezdu.
Vedle slečny, co netrefí domů a ty jí neumíš pomoct.
A tak brečíš ještě víc. Aby po tobě už nikdo nic nechtěl.
Paralelně vedle sebe existují dvě nerozbitný touhy.
Touha být vedle sebe.
A touha nenechat tu malou holku přijít na to, že jsem idiot.
"nebal filtr z jízdenky, když jsem ti přivezla ty kodaňský."
"ale ty jsou jen pro ty výjimečný chvilky,
když jsme spolu jenom ty a já."
Nedokážeme existovat kdykoliv jindy než po čtyřech pivech.
Protože ty jsi potom opilej,
a já jsem potom zamilovaná.
Cítím z tebe cigarety, marihuanu a vodku, když mě k sobě tiskneš za prvních tónů Chucka Berryho. Jsem na pokraji přeměny v hromádku popela. Na téhle metě jsem byla naposledy někdy ve svých třinácti letech.
Mám spálený rty. Nevim, jestli za to může cigareta nebo ty. Mám puchýře, z bot či z našich tanečních kreací? Mám orgány prožraný každičkou vzpomínkou.. a za to si můžu pouze sama.
Feder. Velmi dlouho jsem ti nebyla blíž.
WB*
"platím, pozveš mě jindy."
"to teda pozvu, ale na večeři."
Sunday 18 September 2016
18. 9. 2016 - 399
V momentě, kdy pronáším
"A tobě jsem taky něco přivezla."
, mám v krvi nekontrolovaně vysokou koncentraci touhy nechat poslední slovo zatřepotat nad dřevěnou deskou stolu a splynout s cigaretovým kouřem.
S jediným pohybem sekundové ručičky na jeho zápěstí si nejsem jistá, jestli ta akutní potřeba zbavit se obsahu žaludku spočívá v odporu k sobě samé nebo k nepřirozeně ztuhlé a radostné bystě po mý pravici.
Znovu mě na každým kroku dohání každá živá bytost se zdviženým ukazovákem a komiksovou bublinou "nemůžeš všechny zachraňovat." Ve vypjatých situacích si sama pro sebe uvědomuju, že nejde o záchranu všech. Pouze o záchranu těch divných, kteří o to stojí ze všech nejméně.
Moje spolužačka téměř rodí a já se momentálně raduju nad faktem, že je pro mě o něco snadnější mluvit s někým po telefonu. Doháním cíle, které jsem si měla nalinkovat už okolo patnáctého roku věku. Po zádech se poplácám sama.
"A tak jsme celej víkend hráli kulečník a byli nasraní sami na sebe."
"A tak jedeme k jeho rodičům."
"A tak jedeme k jejím rodičům."
"Promiň, dnes ne, dnes chceme být spolu doma."
"A tak se k sobě stěhujeme."
"Nebydlíme spolu, ale spíme u sebe pět dní v týdnu."
Zbavit se závistivých myšlenek jsem sice v patnácti letech zvládla, ale můj seznam stále čítá položku nebýt osamělá, kdykoliv zůstaneš jen sama se sebou.
WB*
"A tobě jsem taky něco přivezla."
, mám v krvi nekontrolovaně vysokou koncentraci touhy nechat poslední slovo zatřepotat nad dřevěnou deskou stolu a splynout s cigaretovým kouřem.
S jediným pohybem sekundové ručičky na jeho zápěstí si nejsem jistá, jestli ta akutní potřeba zbavit se obsahu žaludku spočívá v odporu k sobě samé nebo k nepřirozeně ztuhlé a radostné bystě po mý pravici.
Znovu mě na každým kroku dohání každá živá bytost se zdviženým ukazovákem a komiksovou bublinou "nemůžeš všechny zachraňovat." Ve vypjatých situacích si sama pro sebe uvědomuju, že nejde o záchranu všech. Pouze o záchranu těch divných, kteří o to stojí ze všech nejméně.
Moje spolužačka téměř rodí a já se momentálně raduju nad faktem, že je pro mě o něco snadnější mluvit s někým po telefonu. Doháním cíle, které jsem si měla nalinkovat už okolo patnáctého roku věku. Po zádech se poplácám sama.
"A tak jsme celej víkend hráli kulečník a byli nasraní sami na sebe."
"A tak jedeme k jeho rodičům."
"A tak jedeme k jejím rodičům."
"Promiň, dnes ne, dnes chceme být spolu doma."
"A tak se k sobě stěhujeme."
"Nebydlíme spolu, ale spíme u sebe pět dní v týdnu."
Zbavit se závistivých myšlenek jsem sice v patnácti letech zvládla, ale můj seznam stále čítá položku nebýt osamělá, kdykoliv zůstaneš jen sama se sebou.
WB*
Subscribe to:
Posts (Atom)