28. 5. 2015 - broken balance.

Víš nejlíp,
jak jednoduché je zapomenout.

Přesvědčuji se o tom,
že sám dobře víš, jak ubližuješ,
a proto si držíme životní distanc.
Nemůže to přece být tím,
že jsem ti jednoduše ukradená.

(Všichni víme,

že přesně tak to je.)

"Celý den jsem se na tebe těšil.

Pak jsem rozlil barvu

a úplně na tebe zapomněl."

Žel, jediný, kdo pláče nad rozlitým mlékem,

jsem já.

Pomalu, po lžičkách, přelít mé srdce

z tvých dlaní do

dobrovolnických prací,

právních dějin,

máminých dlaní,

slunečných dní,

bezesného spánku,

odrostlých pampelišek,

plánovaných festivalů,

a především zpět do svého srdce.

Jen tobě 

už tam nesmí zůstat

ani kapka.

Kdy přijde Den,

kdy smazat tebe ze mě,

bude stejně jednoduché,

jako smazat sebe z tebe?

WB*

15. 5. 2016 - den 13

Holým faktem je, že velmi těžko snáším,
když lidi dobrovolně zůstávají
v mnou vytvořené detenční zóně.
Prostě tam jsou. Spokojení, šťastní, klidní.

Čas ti už dávno vypršel.
Třikrát mažu tvoje číslo,
pak ho znovu ukládám.
Pouštím ABBU, když zrovna na půl večera existuješ
a zářím štěstím,
přestože pod stolem drtím klouby komu můžu.

Zkouškové se jeví jako správná příležitost,
přebít tě římským právem a politologií.

Čistá radost existuje, když pijem pivo v parku,
když písmenka chytají zvýrazněnou barvu,
a když jsem sama doma a nahlas hraje Nerez.

Obrazem spokojenosti je léto,
na vrcholku s výhledem do kraje,
s knihou a myšlenkou,
že tam dole někde jsi
a já jsem spokojená
a ty taky
a svět pro jednou nekoliduje.

Nejnáročnější je pro mě nenávidět.

(Vykající žena mě pomalu začíná zajímat.)

Připadám si směšně,
že spadnout do té propasti nenávisti,
která ti kouká z očí, je pro mě nemožné,
přestože stojím na okraji
a dolů plivu a hážu desetníky.

WB*

3. 5. 2016 - den 28

A tak jsem zase na začátku.
Zbytkáč je vždycky stokrát nebezpečnější než opilá noc.
Maličký oranžový kachličky.
Medovej Jack na poličce. Pes a jeho čtyři packy.
A pak je tu Španěl,
A já se vlastně divím, že si toho okolí všímám.

Jsem s tebou hrozně expresivní,
Nerozumím, jak to zvládáš.
Vytáhnout úplně všechno ze srdce,
Co mě trápí a co mě těší.
Jsem před tebou permanentně svlečená.

"Motorka jezdí, ale počkáme na třicítky.
A letos se fakt opálíme! Budem jezdit k vodě často!"

"Bilancuju. Nemyslím si, že bys mě měl rád. 
Zazdil si moje narozeniny, Vánoce, 
vobčas říkáš hnusný věci a já ti dávám dárky.
Nedáváš mi vlastně ani z desetiny, co maj dávat kamarádi."
"To si vážně myslíš? Teď jsem fakt smutnej. Brzo se ti ozvu,
první. Jsem rád, že tu teď vedle mě stojíš."

Platí. Doprovází. Objímá. Pusy na tvář.
Stojíš za to trápení? Ne.

"Kdyby jsi mě měla ignorovat ještě víc než doteď,
Tak už prostě nejsi. Byl jsem přesvědčenej,
že jsem ti nějak ublížil."

Ublížil, a nejednou.

Vždycky do někoho propadnu
A on si najde vykající Podivnou.
Srdce se tak často lámou,
ale stejně setrvávaj.

Jak dlouho už to je?
253 dní.
Kéž bychom ty Activity spolu nikdy nehráli.

Přikrýt se ohořelou vzpomínkou,
Vypít tvůj odraz z čajové hladiny
A vycejchovat si ho do žaludku.

WB*

Clipped wings
I was a broken thing
Had a voice
Had a voice, but I could not sing...

26. 4. 2016 - den 21

S (mnou) p(r)ostupujícími dny je všechno o něco jednodušší.
Myslím, že kouzlo se našlo v novým směru.
Někoho trochu nenávidět, hodně přehlížet a cítit zadostiučinění.
Vobčas nevím, jestli jsem dementní nebo statečná.
Nebo jestli se to nerovná.

Překonávám chutě koukat jeho směrem.
A tak hodně často sedíme v jedný místnosti
A já ho od příchodu do odchodu ani jednou neuvidím.
Soutěžní levely zvedaj obtížnost.

Když vycházím ze soudní síně,
Kde prodavači nádobí požadují po starší uklízečce 35 tisíc
A ona se po skončení jednání na mě dokáže usmát,
Srdce mi krvácí.
Na soudě nikdy neskončím,
Protože by mi emoce zastínily všechny úsudky.

Zkouškový klepe na dveře
A já se vlastně dost těším,
Chystám zvýrazňovače a lepítka
A můj život po třech měsících přestane bejt na chvilu tekutej.

WB*

15. 4. 2016 - den 10

Desátá čárka v řadě za nadhled nad situací.
Zvládám si sednout na ruce,
kdykoliv by se měly rozeběhnout po klávesnici.

Odměnou mi budiž nesmělý
"Můžu si k tobě přisednout? Ty už ani nenapíšeš.
Předtím jsi aspoň občas napsala."
Salvy slávy schovávám za lhostejnost.
Deset dní.

Ze spaní se budím snem, ve kterém mu posílám zprávu.
Hodně mi buší srdce a bolí neúspěch.
Uf.
A tak jsme to odvykání začali druhým směrem.
Začneme tebou.

Zítra uklízím Česko. S partou malých Romů.
Potenciály. Mnohdy větší než v nás.
Stále víc vím, jakým směrem bych se chtěla orientovat.
"A ty vážně chceš vystudovat práva a pak se upsat menšinám?"
Jo, chcu.

Můj život je sice jako sinusojda, ale momentálně hodně veselej.
Pampelišky.
Jaro.
Hanz.
Řada deseti čárek.
Vobčas ZONka místo piva.
A kamarádi. Hlavně ti.

WB*

7. 4. 2016 - eternities and seconds.

Jaro po dešti příjemně voní.
Březnová sinusojda v propadu má s dubnovými jarními dny zase kam stoupat.

Březen?
Deset dní okázalé volnosti.
Tři noci si usínáme v náručí.
Voníš jako kombinace marihuany a pánskýho šampónu.
Taky trochu jako borovicovej les a motorovej olej.
S poslední nocí cítím, že je to všechno na velmi dlouho naposled.
Proto

chci, aby byly vidět tvý oči

nás prohlížím nás v zrcadle

vrývám do paměti vysoce posazenej strop

 broukám Tovačovský hatě 

a hodně moc tě tisknu.

Po dlouhý době mi vlasy čechrá vítr,

Když o sebe jemně ťukaj dvě černý helmy.

Křik motoru a kožená vůně.

Zastavit čas, když odstředivá síla nutí tisknout pevněji.

Neustále skládám mozaiky ze vzpomínek a dláždím si jimi cestu do pekla.

Nejprve budu muset odvyknout alkoholu,

Protože budí hluboký deprese.

Potom stříbrnýmu prstýnku na levé ruce.

Každodenním návštěvám v Teple.

A nakonec, nakonec tobě.

***

Hluboce si vyčítám přání,

Aby táta někam odjel

A já zůstala sama s mámou.

Faktem ale je, že odvykání od alkoholu by bylo mnohem jednodušší.

Víc jara!

Do starých básní

našich dvou světů

nechej mě dopsat aspoň pár řádků.

Musím si uvědomit,
Že společný noci primárně těší
A sekundárně bolí.

17. 3. 2016 - maybe I'm too busy being yours.

S každou hladinou přicházející dno.
S každou hodinou přicházející den.

Moje asocialita se zase pokradmu hlásí o slovo.
Zabít ji v zárodku.
Je chuť jít se opít sama do hospody známkou alkoholismu?

Překonávám sama sebe, když jedu vlakem domů. Paralyzující adrenalin.
Když přecházím silnici, aniž bych se rozhlídla.
Když záplatuju propálenou díru na lavičce v parku
a zapáleně diskutuju s bezdomovcem.

Španěl se mnou znovu usrkává kafe s medem,
Plánujem nedělní filmovej večer,
Sedíme na lavičce v parku, opíráme o sebe hlavy,
Proplítáme prsty a svět se zdá na pár minut být zase v pořádku.
S propálenou bundou, bolavou hlavou, zlomeným srdečním obratlem,
ale se Španělem po svý levici a s lidskou podstatou Španěla.
Holčičí pohlaví -
Nemesis a trojice J&V&M
- na chvíli neprožírají díry v mým mozku.
Protože zase na chvílí souzníme.

"Koupíš si malou motorku?"
"Dvakrát tak velkou jak já."
"Jsi neustále roztomilá."

"A von říká 'ty máš ty mezilidský vztahy a pičoviny a já mám kolo.'
Tak já mám motorku."
"A budem brzo sdílet mezilidský vztahy, pičoviny a motorku?"

Maják mě rozpaluje do běla,
A pak se ke mně tulí u sálajícího krbu
A je to příjemnej návrat ke kořenům,
Ale nikdy jsme si nebyli dál.
Ochota skočit z desátýho patra pro kluka,
S kterým je náročný prohodit pár souvislejch vět.
Po propovídaných nocích .

Schoval jsi se do mě, to tě nezachrání.
Když se nám nedaří nic postavit, pojďme aspoň něco zbourat.

Program na nedělní večer -
1) Only lovers left alive
2) Perfect sense
3) Lock, stock and two smoking barrels
4) Sinister