když lidi dobrovolně zůstávají
v mnou vytvořené detenční zóně.
Prostě tam jsou. Spokojení, šťastní, klidní.
Čas ti už dávno vypršel.
Třikrát mažu tvoje číslo,
pak ho znovu ukládám.
Pouštím ABBU, když zrovna na půl večera existuješ
a zářím štěstím,
přestože pod stolem drtím klouby komu můžu.
Zkouškové se jeví jako správná příležitost,
přebít tě římským právem a politologií.
Čistá radost existuje, když pijem pivo v parku,
když písmenka chytají zvýrazněnou barvu,
a když jsem sama doma a nahlas hraje Nerez.
Obrazem spokojenosti je léto,
na vrcholku s výhledem do kraje,
s knihou a myšlenkou,
že tam dole někde jsi
a já jsem spokojená
a ty taky
a svět pro jednou nekoliduje.
Nejnáročnější je pro mě nenávidět.
(Vykající žena mě pomalu začíná zajímat.)
Připadám si směšně,že spadnout do té propasti nenávisti,
která ti kouká z očí, je pro mě nemožné,
přestože stojím na okraji
a dolů plivu a hážu desetníky.
WB*
Ten (po)cit - nenávist - asi neznám. Tolikrát jsem se pokoušela a nikdy mi to nevyšlo. Existuje vůbec nenávist? Umí to někdo popsat tak, jak to je? :)
ReplyDeleteZkouškové je ničitel úplně všeho.. Ale možná, možná to pro tebe je ten nejlepší lék. :)
Jseš pro mě vzorem velkým. Sleduji tě již dlouhou dobu. Tak silná žena v tak těžkém světě, který jí vůbec nepřeje. Ať tě zkouškové přivede zpět na cestu štěstí. :*
ReplyDeleteA ciť se volná v nenávisti, ta uvolňuje a člověk musí své city projevit. Nedusit je v sobě. Netrápit se. Ten pravý se objeví, když to budeš nejmíň čekat. Třeba to bude Španěl, třeba Maják. Třeba někdo úplně jiný.
CherryQueen*
Ach <3 díky za povzbudivý slova. Člověk má hned o něco pozitivnější myšlenky.
Delete