20. 6. 2014 - okay? okay.

O půl jedné ležím, umírám na bolesti žaludku a dumám.

"Body nesbírám, sbírám úsměvy."
Pán, asi pětašedesát, kostkovaná košile, neusmál se do doby, než jsem se usmála já.
"Slečno, co děláte po práci?"
Pán, asi pětatřicet, ožralej jak doga, osmnáct korun za dvě piva v dvoukorunách.
"Všechny její kamarádky u nás budou spát! Prý si přinesou spacáky, pf!"
Paní, asi čtyřicet, kupovala věci pro dceru na oslavu třináctých narozenin.

Lidi. Jsem nadšená. Jsou tak různorodí.

Berlín?
Hlavně Sachsenhausen, Berliner Dom, židovský muzeum a opuštěnej zábavní park.
Don't forget a nejlépe okolo páté ráno.
Nebrat foťák a mapu! Možná ten foťák..

Tři dvojky a tréninkový DSD úspěšně za mnou.
Že by mi nakonec něco přece jenom šlo?

Po domácku sušený třešně, knižní podoba The Fault in Our Stars, opálený žabky.

Moji prarodiče jsou spolu dnes 56 let.
Naděje na JEŠTĚ lepší zítřky.

Wild Blonde*

15. 6. 2014 - novej vítr.

Vlhkost vzduchu po dešti.
První pokladnová výplata na účtě.
Prázdninovej londýnskej couchsurfing přede mnou.
Vybojovaný školní výsledky.
Potcrossing pohledy z Ukrajiny, Hong Kongu a USA.
Usměvavý lidi v práci, co přejou hezkej den a já mám chuť je obejmout.
Is Tropical 1. července v MeetFactory? Jo či ne?
"You should find a one-night stand, honey."

Těžce uvažuju nad tím, že pokud mi po Anglii zbydou peníze, koupím si eurovíkend do Paříže a pojedu se najít tam, kde sem se před rokem ztratila. Nesmím se zapomenout podívat na trávu před eiffelovkou, do zvlhlé koupelny a do stánků u Seiny. Byl by to dárek ode mě pro mě za to, že se mi vrací ledovej klid. Když je potřeba.

Chtěla bych si udělat kurz. Jakejkoliv kurz. Něco, co by mě bavilo, co by mě v průběhu, i poté naplňovalo. Musím se po něčem poohlédnout.
Snad kurz tvůrčího psaní?

Čím dál víc mě láká zahraniční vysoká škola. Cestování je věc, co chci nejvíc, nejvíc, nejvíc.
Chodit sem a tam, nevědět, kde jsem, být cizí. Cítit naplněný srdce, který by tak rádo bouchlo. Radostí.

Wild Blonde*

10. 6. 2014 - l'amour est l'espoir.

Pročítání starejch slov, snad abych si srdce zlomila.
Těžkej dech.
Konejšivý ruce.
Když se nechám tetovat, uvědomím si všechno?

Dětinský výkřiky do tmy jako filtrace všech holčičích pocitů.
Léto mi leze na mozek.
Berlin, save me.

8. 6. 2014 - what is dead, may never die.

Jak těžko se vzdoruje vzpomínkám tak čirým jako voda ve sklenici.
Jak těžko sbírám síly, když otvírám bednu plnou věcí, co rvou srdce.

Léto připomíná štěstí. Kapky potu, nádechy naplněné euforií, zatnutý zuby, kapky rosy na zápraží, zapadlej antik, červený třešně, letní deště, srdce paralyzována suchým vzduchem léta, slunce jako jeden žhnoucí červenej kruh.
První vyznání sahající dál než ohranej kýč, co si šeptaj všichni.
Tlukot srdce, srdce v krku.
A ty sníš o budoucnosti, bojuješ za jedinou věc, kterou se stále bojíš připouštět, bojíš se, že jakmile jednou uvízneš, nikdy nevystoupíš.
Pak jednu noc nespíš, odmítáš svou vlastní mysl, vlastní tělo.
A najednou víš.. Uvízla jsi, už neutečeš.
A setřeš slzu.

Slova frajera z hypru pronesená v 2:44 do nočního ticha zněly tak utlumeně, že nešlo říct nic. Snad jen to, že to všechno zabalíme. Nemůžu. Nejde to. Nechci. Tebe.
"Jednou poznáš, že dáváš příliš citu do lidí, kteří o to nestojí."
Pozná(vá)m.

Kámen na srdci je zas zpět. Všechno s každým novým ránem graduje. Rudý tváře, sevřený víčka, hlasitá polknutí.
Lednový pocity snad jen v jiným počasí.
Seber síly a bojuj, duben byl šťastnej. V životě jsi to zvládla už tolikrát, vymotat se z doteku dlaní, které cítíš na kůži.

Konečně vím, co bych chtěla studovat. Slova. Žurnalistiku.

Wild Blonde*

1. 6. 2014 - I thought it went away.

That year..

To nejhorší na románcích jakéhokoliv druhu je to, že jsme po nich tak neromantičtí.

Přečtu si Manon Lescaut, protože mi jedna jediná zmínka v Obrazu Doriana Greye dokázala znovu urvat srdce.
Život jde do kopce a z kopce. Někdy se usmívám vesele a někdy smutně.
Po třech měsících a šestnácti dnech znovu ten obličej.
Starý lásky nerezaví a vrací se ve snech. Jako naprosto propracovaná hra dvou těl.
Středeční večer získal novej rozměr. Rozbitej telefon, černo, nějaký smsky a poblitá zem poprvé po čtyřech letech. Tak alkohol už zase nějakou dobu ne.
Nevím, jestli jsem zapíjela statečnost nebo žal.

Další období, kdy topím myšlenky v učení, což se mi momentálně doopravdy hodí. Před koncem roku. Přesto si od srdce přeju ať je to už všechno za mnou.

S těžkou hlavou hledám radost když ležím v trávě a vdechuju vůni jahod.
Koukám na kluky, na frajera z hypru, na fešáka z Německa a je mi smutně z toho, že mám pro jednou zase pocit, že už ode mě nikdy nikdo nedostane lásku. Jen zamilovanost a radost. Pokleslou přizpůsobivost, otevřenou obětavost.
Frajer to cítí. Ptá se občas v telefonu, jestli bych ho chtěla mít zrovna u sebe a já se jenom nervózně pousmívám.
Chtěla, pokud bys mě přátelsky poplácal po rameni, povídal nesmysly a potom zase odešel, stejně jako jsi přišel.

A tak znovu vyhlížím bezmezný štěstí a tak nějak trpělivě očekávám to, že čas všechno vrátí do starých kolejí. Třeba jednou doopravdy budu chytřejší a dospělejší. Šťastnější a sdílnější. Oddanější a sebevědomější.

Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec.
Mlč umíráčku mlč, ten smutek já už znám.
Polibek, kapesník, siréna, lodní zvonec,
Tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám.
(V. Nezval)

21. 5. 2014 - moving in the wrong direction

Občas si s hloupým úsměvem zapřemýšlím,
Proč pořád tahám za ruku lidi,
Kteří o to nestojí
A proč tahám kostlivce ze skříní
A proč neseberu energii na nějaký moving on
Když potom plivu pod nohy těm,
Kteří by se mnou rádi seděli na trávě
Na parapetu
Na lavičce
A od srdce se smáli.

Frajer z hypru zčervená, když se minem
Oslovení maličká ho nepřešlo
Opíjí se a volá
Pak si nic nepamatuje
Ale je přesvědčenej, že je všechno vždycky pravda
A to je přesně ten moment, kdy si člověk řekne
A kurva.

Ze školy je mi občas na blití, autoškola je pro mě nějakej zapeklitej oříšek.
Ale furt se směju, zpívám, spím
A vtipkuju, že mám brigádu, kterou můžu kdykoliv změnit na HPP.

Hyperparty pro zaměstnance by nejspíš přesně splnily moje potřeby.
Chlast a jídlo zadarmo.

Wild Blonde*

13. 5. 2014 - blankets and raindrops.

"Co kdybychom si jednoduše přiznali, že máme mizerný vztah, ale i tak v něm pokračovali? Co kdybychom si přiznali, že se vzájemně doháníme k šílenství, že se pořád hádáme a že se spolu sotva kdy milujeme, ale že nedokážeme žít jeden bez druhého, a tak se s tím musíme nějak vyrovnat? A pak budeme moci prožít svoje životy spolu - v zoufalství, ale šťastní, že jsme spolu."

Napsala paní Gilbertová v knížce o Liz, která miluje Itálii a zmrzlinu. Jíst, meditovat, milovat. A mně nad touhle pasáží zaplesalo téměř vše a vlastně nevím proč. Snad proto, že mě měsíc s tímhle postojem slastně ubil. Kdysi. A nejde to. Nejde.

Užívám si bytí.
Sedávám v kostelech a poslouchám ticho a očekávaný pocit, že tam nepatřím, nepřichází.
Píšu pohledy cizím lidem.
Píšu milióny poznámek. Z knížek, filmů, plakátů, rozhovorů.
Plánuju Berlín a Anglii. Možná taky tak trochu Budapešť.
Chodím hodně a chodím často.
Trávím spoustu času u prarodičů a děsím se chvíle, kdy to nepůjde.
Jezdím v autě a čeká mě opakovaná zkouška.
Pracuju a není místo, kde bych se usmívala víc.
Hodně spím a ráno s úsměvem vstávám.
Trávu jsem dávno vypustila a s alkoholem se taky už moc neznáme.
Občas toužím po tom, seknout se školou a vyrazit na cesty. Na vlastní pěst.
Horko těžko se přesvědčuju o tom, že to přeci nejde..
Vzdala sem se všech záplat a přestala si laskat ego. Což je momentálně můj největší úspěch.
Chodím bosá v trávě, čtu cestopisy, dýchám vzduch, procházím trhy a chybí mi ke všemu už jenom francouzština.
A občas taky the feeling of loving and being loved.

Všechny moje články teď vypadají téměř totožně.
Ale nemůžu se toho všeho nabažit.