Jak těžko se vzdoruje vzpomínkám tak čirým jako voda ve sklenici.
Jak těžko sbírám síly, když otvírám bednu plnou věcí, co rvou srdce.
Léto připomíná štěstí. Kapky potu, nádechy naplněné euforií, zatnutý zuby, kapky rosy na zápraží, zapadlej antik, červený třešně, letní deště, srdce paralyzována suchým vzduchem léta, slunce jako jeden žhnoucí červenej kruh.
První vyznání sahající dál než ohranej kýč, co si šeptaj všichni.
Tlukot srdce, srdce v krku.
A ty sníš o budoucnosti, bojuješ za jedinou věc, kterou se stále bojíš připouštět, bojíš se, že jakmile jednou uvízneš, nikdy nevystoupíš.
Pak jednu noc nespíš, odmítáš svou vlastní mysl, vlastní tělo.
A najednou víš.. Uvízla jsi, už neutečeš.
A setřeš slzu.
Slova frajera z hypru pronesená v 2:44 do nočního ticha zněly tak utlumeně, že nešlo říct nic. Snad jen to, že to všechno zabalíme. Nemůžu. Nejde to. Nechci. Tebe.
"Jednou poznáš, že dáváš příliš citu do lidí, kteří o to nestojí."
Pozná(vá)m.
Kámen na srdci je zas zpět. Všechno s každým novým ránem graduje. Rudý tváře, sevřený víčka, hlasitá polknutí.
Lednový pocity snad jen v jiným počasí.
Seber síly a bojuj, duben byl šťastnej. V životě jsi to zvládla už tolikrát, vymotat se z doteku dlaní, které cítíš na kůži.
Konečně vím, co bych chtěla studovat. Slova. Žurnalistiku.
Wild Blonde*
Bojím se bednu otevřít. Bojím se, že když strhám všechny fotografie zpřetrhám i to poslední tenké pouto, které nás drží pohromadě.
ReplyDeleteMám takový divný pocit, že některý holky, nebo aspoň já, od léta čekají něco víc, něco nezapomenutelnýho. Avšak moje maličkost většinou léto propláče nad uslzeným filmem, nebo s knihou v ruce na okenním parapetu. Je to asi tradice.
Bojím se, že ta bolest, která buší na dveře, co nevidět vstoupí. A já budu paralyzovaná a bezbranná..
Zdá se mi to, nebo máme další podobnou část našeho hloupýho života?
Když člověk vymyslí neotřepané vyznání citů, je to vždycky o hodně hezčí.
ReplyDelete