1. 6. 2014 - I thought it went away.

That year..

To nejhorší na románcích jakéhokoliv druhu je to, že jsme po nich tak neromantičtí.

Přečtu si Manon Lescaut, protože mi jedna jediná zmínka v Obrazu Doriana Greye dokázala znovu urvat srdce.
Život jde do kopce a z kopce. Někdy se usmívám vesele a někdy smutně.
Po třech měsících a šestnácti dnech znovu ten obličej.
Starý lásky nerezaví a vrací se ve snech. Jako naprosto propracovaná hra dvou těl.
Středeční večer získal novej rozměr. Rozbitej telefon, černo, nějaký smsky a poblitá zem poprvé po čtyřech letech. Tak alkohol už zase nějakou dobu ne.
Nevím, jestli jsem zapíjela statečnost nebo žal.

Další období, kdy topím myšlenky v učení, což se mi momentálně doopravdy hodí. Před koncem roku. Přesto si od srdce přeju ať je to už všechno za mnou.

S těžkou hlavou hledám radost když ležím v trávě a vdechuju vůni jahod.
Koukám na kluky, na frajera z hypru, na fešáka z Německa a je mi smutně z toho, že mám pro jednou zase pocit, že už ode mě nikdy nikdo nedostane lásku. Jen zamilovanost a radost. Pokleslou přizpůsobivost, otevřenou obětavost.
Frajer to cítí. Ptá se občas v telefonu, jestli bych ho chtěla mít zrovna u sebe a já se jenom nervózně pousmívám.
Chtěla, pokud bys mě přátelsky poplácal po rameni, povídal nesmysly a potom zase odešel, stejně jako jsi přišel.

A tak znovu vyhlížím bezmezný štěstí a tak nějak trpělivě očekávám to, že čas všechno vrátí do starých kolejí. Třeba jednou doopravdy budu chytřejší a dospělejší. Šťastnější a sdílnější. Oddanější a sebevědomější.

Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec.
Mlč umíráčku mlč, ten smutek já už znám.
Polibek, kapesník, siréna, lodní zvonec,
Tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám.
(V. Nezval)