"Co kdybychom si jednoduše přiznali, že máme mizerný vztah, ale i tak v něm pokračovali? Co kdybychom si přiznali, že se vzájemně doháníme k šílenství, že se pořád hádáme a že se spolu sotva kdy milujeme, ale že nedokážeme žít jeden bez druhého, a tak se s tím musíme nějak vyrovnat? A pak budeme moci prožít svoje životy spolu - v zoufalství, ale šťastní, že jsme spolu."
Napsala paní Gilbertová v knížce o Liz, která miluje Itálii a zmrzlinu. Jíst, meditovat, milovat. A mně nad touhle pasáží zaplesalo téměř vše a vlastně nevím proč. Snad proto, že mě měsíc s tímhle postojem slastně ubil. Kdysi. A nejde to. Nejde.
Užívám si bytí.
Sedávám v kostelech a poslouchám ticho a očekávaný pocit, že tam nepatřím, nepřichází.
Píšu pohledy cizím lidem.
Píšu milióny poznámek. Z knížek, filmů, plakátů, rozhovorů.
Plánuju Berlín a Anglii. Možná taky tak trochu Budapešť.
Chodím hodně a chodím často.
Trávím spoustu času u prarodičů a děsím se chvíle, kdy to nepůjde.
Jezdím v autě a čeká mě opakovaná zkouška.
Pracuju a není místo, kde bych se usmívala víc.
Hodně spím a ráno s úsměvem vstávám.
Trávu jsem dávno vypustila a s alkoholem se taky už moc neznáme.
Občas toužím po tom, seknout se školou a vyrazit na cesty. Na vlastní pěst.
Horko těžko se přesvědčuju o tom, že to přeci nejde..
Vzdala sem se všech záplat a přestala si laskat ego. Což je momentálně můj největší úspěch.
Chodím bosá v trávě, čtu cestopisy, dýchám vzduch, procházím trhy a chybí mi ke všemu už jenom francouzština.
A občas taky the feeling of loving and being loved.
Všechny moje články teď vypadají téměř totožně.
Ale nemůžu se toho všeho nabažit.
ta pasáž je prostě k zamyšlení, nejspíš bych tu knížku mohla přidat do seznamu "chci číst"
ReplyDeletenepřemýšlej, kdy může být konec a prostě si s nimi ty chvíle užívej ;) opakovanou zkoušku zvládneš s přehledem, to je jasné :) nekašli na školu, cestovat se dá i o prázdninách :)
A tak to má být. :) Jsem ráda, že jsi šťastná. :)
ReplyDelete