Snažím se vymyslet, co od života vlastně chci. Sedávám na lavičce, vyhřívám se a koukám na lidi. Občas. Jsou smutní, zničení, ztrhaní a unavení. Nutí mě to uvědomit si, že si nejsem schopná představit, že bych ve třiceti chodila s očima u země, s telefonem u ucha a nejkratší cestou z práce domů.
Když sedím v práci za pokladnou a ke konci se vracím domů, zjišťuju, že mě bolí obličejový svaly víc než cokoliv jinýho. Že bývám šťastná, když lidi vrací úsměvy, když trpělivě čekají při mých vlastních chybách, když mi vyprávějí o svých narozeninových oslavách, zaměstnáních a rodinách.
A tak dumám nad tím, co bych chtěla v životě dělat. A najednou to vím úplně přesně.
MILOVAT.
Cestovat.
Smát se.
Neshazovat sebe samotnou.
Vychovat děti.
Mít kam se večer vracet.
Nestárnout.
Povídat si s pokladní.
Sedávat na sluníčku s knížkou.
Alespoň jednou v životě řídit kabriolet.
Poslouchat hudbu. Hodně.
Alespoň někdy ponocovat.
Někdy zůstat v pyžamu do oběda.
Zapalovat svíčky.
Mít bílej koberec.
Zůstat blonďatá.
Nosit šaty. Rozevlátý.
Naučit se francouzsky. Aspoň základy.
Nezahořknout. UŽ NIKDY!!
Pomáhat a poslouchat.
MILOVAT.
Od začátku až do konce.
Jsem šťastná. Učím se čerpat energii z cizích lidí, kteří ani neví, že ji vysílají. A ze slunka.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi ještě teď nezamlží oči nad kytičkou konvalinek, taxíkem na příjezdové cestě nebo nad obrázkem eiffelovky. Ale daří se mi sebe samotnou přesvědčit o tom, že mi jen padají smítka do očí.
Jarní život je kouzelnej. Bouřky, slunka, šaty, bundy, slzy, úsměvy a tak.
Wild Blonde*
No comments:
Post a Comment