24. 4. 2014 - eat, pray, love

Teplo
Dešťový kapky
Kraťasy
Šaty
Zmrzliny
Prázdninovej Berlín
Cesta do Anglie
Nová brigáda
Pondělní zkoušky v autoškole
Prázdniny za dveřma
Malá Emička
Jillian Michaels
Žádný hádky
Odraný conversky
Vůně léta
Povzbudivý úsměvy
The Kooks a fiXa
Orosený sklinky s pivem
Kýčovitá bižuterie
A barvy.

Takhle nějak si představuju čistý štěstí.
Takhle nějak teď žiju.

Wild blonde*

17. 4. 2014 - Numinous.

Jednou se potkáme v kouzelných

uličkách Paříže.

Jako dva cizinci, co se znají roky.

Jak často se usmíváte nad pampeliškami posetou loukou? Nad rozkvetlou třešní? Nad hrnkem s čajem, chlupatými ponožkami, uklizeným pokojem, volnými dny, procházkami do neznáma, pohledem ve schránce, umytým nádobím, vůní sprchovýho gelu nebo oblíbenou písničkou?

Já na tyhle úsměvy úplně zapomněla. Smetla jsem ze stolu jak malý, tak velký radosti. Teď lezu denně po kolenách a nacházím poklady. Poklady jako jsou lidský úsměvy, náruč vlastního táty, playlisty cizích lidí nebo kočka opalující se u sousedů.
Nacházím rovnováhu, kterou jsem ztratila při střemhlavým pádu.
Nacházím radosti.
Kouzla lidí.
Barvy.
Lesk.
Třpyt.
Oslnivý kouzlo života.

Co na tom, že jsem nekompletní, rozházená a stále ještě nevyrovnaná s uplynulými událostmi.
Jsem okouzlená.
Přesně to jsem.

Wild blonde*

Je onu vzpomínku potřeba zabít zas?

Bude to strašný boj, rozhodne však náš osud.

Běž bouři zažehnat a modlitbu se spas.

(P. Verlaine)

12. 4. 2014 - dreamer.

Zachytíš kouzlo okamžiku.
Zelený svět přes vratnou láhev od spritu.
Kouř z cigarety stoupající ve spirálách.
Zbytek popela, co se válí na dřevěném stole.
Pěna piva, co ulpěla po stranách sklenice.
Ostražitost ještě spíše než střízlivost.
Tma.
Nepříjemný doteky, pohledy, slova.

"Nikdy spolu nebudeme."

"Hm."

"Z osumdesáti procent."

"Ne, nikdy."

Čekáš na smítka lítosti, citu.

Jakoby je vítr dávno odnesl jinam.

Chceš lusknout a sedět na druhým konci planety.

Ucpat jim všem pusy, těm, co tvrdí, že milujou.

Ty sama nemiluješ. Nelžeš, nenamlouváš, nemluvíš.

Sedíš.

Posloucháš slova, co na tebe někdo z dálky volá.

Cítíš doteky, jakoby jsi měla cizí kůži.

Bloky, bloky, bloky.

Zavřeš oči a chceš vidět všechny ty, co se okolo tebe mihli za poslední dny.
Ale spoustu let vidíš tu stejnou tvář.
Není to stesk, co by rozežíral, ničil, bořil, plenil.
Je to stesk, co plyne, bolí, unavuje.
A zároveň dává sílu a energii.
K tomu nebýt štvanec a nepoddat se lichotkám.
Sílu pro každý nový ráno, pro pocit, že je vše jak má být.

Wild Blonde*

8. 4. 2014 - i want you to care but just a little.

Možná jsme spolu kdysi jen málo pili, málo se smáli a málo se milovali.

Tvrdá realita po návratu z Německa.
Najednou mám pocit, že dokážu mít ze života radost.
Němci jsou zvláštním způsobem moc hezcí.
Půlnoční výlet na zříceninu, cigareta na zaplivaným náměstí, opilý dětský pusy, béžová bunda, "vezmu auto a pojedu za tebou do Berlína".

"Bist du kalt??"

"Neeein."

"Ja, du bist."

Nemůžu se dočkat dvou týdnů v Berlíně.
A května, kdy obejmu pana Němce.
O nic víc nejde.
Smutný loučení, veselý vítání.
První myšlenka na studium v Německu. Naivní.
Vždyť přece němčinu nesnáším. Výmluvy. Pohodlnost.
Achjo.
Musím se začít užívat to, že jsem volná a nemám závazky.
V lásce, v životě, v přátelství, ani ve studiu.
Stále a dokola mě napadá:

It's both, a blessing and a curse, to feel everything so very deeply.

Wild blonde*

..The grass was greener, the light wa brighter,
With friends surrounded, the nights of wonder..

29. 3. 2014 - is there still a place for me, in your open wounds?

A všichni říkali, dej tomu čas.

Permanentně se dějou věci.
Poslouchám Safe & Sound od Capital Cities a vzpomínám na jeden večer v září, který začal právě touhle notou. Připadám si najednou jako holčička z Faunova labrintu, sedávám na dřevěných lavicích svýho strachu, pletu svetry z introvertismu a jehlice mají hroty ostřejší než nože.
Pomalu si začínám uvědomovat, že nikdy nebudu člověkem, co si koupí flašku a s radostí ji vypije v parku, s rozechvělou bránicí kvůli klukům z vedlejší lavičky. Když si spočítám na prstech svůj věk, říkám si, že bych měla dělat věci, co dělají ostatní. Čůrat na náměstí, mluvit s čtyřicátníkama, lehat na chodník, stopovat, nechat se zvát na panáky, zaspat zastávky v rozjezdu, chodit domů pozdě a žít.
Potom upletu další řadu svýho introsvetru, zajdu s někým na pivo a ostatní nechám pod diskokoulí.
A najednou se nemůžu dočkat vysoké školy, kde nebude středem dění flaška vodky, tráva a zářezy v čele postele. Vím, že vysokoškoláci dokážou ještě horší kousky, ale nechte mě snít o lidech, co si dají kafe radši než potah ze skla.

Čeká mě zkouška v autoškole.
Letní prázdniny.
Dva týdny v Berlíně, týden v Anglii.
Maturitní ročník.
Sprachdiplom.
Maturita.
Přijímačky.
A (S NEJVĚTŠÍM ŠTĚSTÍM) BUDE TO TU.

Frajer z hypermarketu přešel plynule po třech týdnech ze zamiloval jsem se na asi tě miluju. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. S nervózním zakašláním většinou odpovídám něco jako ehmhmeh.. ráda s tebou trávím čas. Chodí mi smsky o tom, jak k sobě nepatříme, že určitě stále miluju toho pana doktora a v momentě, kdy mám chuť přikývnout, doje další o tom, že se protiklady přitahují a že by pro mě udělal cokoliv. Eh.
Já sama se třepotám někde mezi nejistotama a nevím, jestli litovat toho, že jsem po všechno zpřetrháme svolila ke schůzce, protože ticho prořízlo prosím, už mě nikdy neopouštěj. Eh.

Příliš velká koncentrace růžovejch slov, kluci se chovaj jak holky, opakujou, jak jim nejde o sex, ale když ho nedostanou, tečou jim ksichty, slibujou, že mě vezmou na prodlouženej víkend do Paříže nebo do Černé Hory (haha) a plánujou, že budem jíst žlutej meloun.
Ale smutný je, že narazili na blondýnu, která není až tak úplně blbá.
Asi řeknu našim, aby mi vybrali manžela..

Zítra nach Deutschland, živote dík, vypadnu z reality.

Wild Blonde*

22. 3. 2014 - Utopie.

A ty sopky vybuchují, podlaha studí, mám 

husí kůži, všichni přihlížejí, krátery doutnají

a ty stojíš na druhé straně pole a mně rachotí

pod nohama miny.

A tak se neuvěřitelně smutně dusím chuchvalcem informací, které ztrácí smysl. Topím je pod hladinou. Všechny ty strachy, vzpomínky, přesvědčení a bolesti.
Občas topí oni mě.. Ve vodce a slanejch slzách.

This is what makes us girls,

We all look for heaven and we put our love first,

Don't you know we'd die for it? It's a curse.

Sluníčko září a posílá k zemi sluneční paprsky, co chladí. Smutně mě přenáší do prvních jarních dní loňskýho roku. Který hřály.
Sním o lidským teple, ale kdykoliv se nadechnu a se zatajeným dechem natáhnu ruku k člověku, je mi zima.
Frajer z hypermarketu se mi s každou příchozí nocí svěřuje s tím, že se mu stýská. Ať už méně či více náruživě. S menším či větším podílem alkoholu v krvi. Já na sebe se zdviženým prstem krčím obočí a snažím se sama sebe přesvědčit o tom, že mně se nestýská. Někdy ale spíš po někom úplně jiném.. Těžce bezvýsledně.

Pravda je taková, že si po těch právě uplynulých třech měsících připadám nadmíru dospělá, když jsem dokázala dospět do bodu, kde nevysedávám nad namodralým okýnkem a nesnažím se pro V. stotisíckrát přeformulovat slovo ahoj s tím, aby to znělo tak, že je mi všechno vlastně jedno. A právě s touhle dospělostí přichází i přesvědčení, že si musím nést zklamaní sama, že nemám právo lámat lidem naděje a že sem jediná, kdo mě dokáže donutit ke spoustě věcí.

Někdy se večer posadím s horkým čajem do deky a přemítám nad tím, kde přesně nastal ten zlom, kdy se celej rok 2013 začal sypat jak písek v hodinách. Nemám ale nejmenší tušení.

Mám tě rád.
Myslím to vážně, věříš?
Věřím?
Po pěti letech.
Musím si vyřešit sebe. Počkáš?
Miluju tě.
Temno.
Taxi!!
Pojedeme do Paříže?
MILUJU TĚ. MILUJU TĚ.
Budeš u nás spát?
Nesmím, ale budu.
Už jen rok a půl a budeme spolu bydlet.
Jedu do Izrale.
Smutný haly kýčovitejch hotelů.
Chybíš.
Gaudeamus.
Ples? Budou všechny hezčí?
Ples? "Ta mě taky miluje, řekla mi to před týdnem."
Mindblow.
23:00 půjdeme? Není mně hej.
Chci se s tebou probouzet do smrti.
Proč bych tě měnil?
Už mě to unavuje.
Dospěj.
Rozchod?
Slzy.
Láska.
Rozchod?
Slzy.
Láska.
Dospěj.
Mail.
Rozchod.

Error 653 nastal někde mezi třecími plochami 11 a 23.

Wild blonde*

12. 3. 2014 - broken hearts break hopes.

Prázdný byt, hiphop a pitbul.
Kam jsem se to zase dostala?

"Je možný, že jsem se do tebe zamiloval?"

"Ne."

Milijóny komplimentů, studený slzy.
Vodka a kofola.

"Proč pláčeš?"

"Ty chvály jsou jak nože.."

Půjčená bunda, teplý objetí.
Schofferhoffer na fotbalovým hřišti.
Chceš poznat mou mámu?
Ne.

"A ty ho pořád miluješ?"

"Jo."

Když jsi v 2:37 říkám, že už o mě nikdy neuslyší,

V 6:40 mě budí jeho hlas.

Dobré ráno krásko.

13. 3. 2014
A tak jsem si dnes uvědomila
Že lámat srdce není sport
A se slzou v oku mu napsala
Že velký životní změny
Jsou příliš dlouhý cesty ke štěstí.

A na stole mám ve váze jednu velkou žlutou růži.

Wild blonde*