27.9.2016 - 408

Dvojí osobnost,

Chápeš? 

Teplo je srandovní město ve městě. Pokud se tu někdo rozdělí, pouze poposedávají u jiných stolů. Kde existujou ty lidi, kteří se konstruktivně odprostí od svých protějšků a za tři týdny už jsou zase v pořádku. 

Zvykám si na to, jak se putovně odevzdávám. Vstávám v malých bytech, vyděšeně mrkám. S každým večerem lačním po doteku. Nejde o to, jací jste. Zdá dobří či zlí. Chci pouze, abyste mě objímali. Mluvit vůbec nemusíme.
Vzpomínám dojatě na chvilky s T., kdy jsem neustále toužila po tom, aby mluvil. Když jsme spolu usínali, toužila jsem po ránu, kdy spolu budeme moci zase mluvit. Velmi dlouho už tohle nezažívám. Objetí, usnout, ráno, ahoj.
"Máš v ledničce mlíko?" - to je jediná věc, po které momentálně s ránem toužím.

---

Sedím u stolu a okolo sebe mám několik lidí, které bych mohla hodit do jednoho pytle. Bavím se tím. 

Všichni mi chybí. Kvůli těm maličkostem, co jsem k nim vždy přiřazovala. Nejvíc ze všech mi chybí Hanz. Za to, že mě měl chvilinku doopravdy rád. 

Schází ze schodů velmi typicky. Trochu v záklonu. Když ho občas pokradmu sleduju, přesvědčuju se, že nechybí. Vždyť je mu teprve dvacetpět. Nerozumím vobčas, jak to dokázal, zamotat mi hlavu ještě ve čtyřiadvaceti a pak se vypařit. Ze dne na den. Dovést mě autem před dům a pak najednou nebýt.

"Rád se nechám od tebe pozvat na pivo."

Zalykám se. Když je ve stárkovským kostýmu, uteče mi slzička dojetí. 

"Moc.. ti to sluší." 

---
Všechny bych chtěla doopravdy šťastné. Pospolu a s úsměvem. Velmi ráda pozoruju propletený lidi, stejně jako se ráda nechám proplést.

WB*

21.9.2016 - 402

Vždycky se k těm skleničkám a lidem se skleničkama dostávám velmi nečekaně.

Španěl. Přiopilej. Můj mozek dokáže velmi rychle vyhodnotit situaci.
Oldies but goldies.
Tělo na tělo na těsným pódiu. Tři hodiny ráno.
Sníš. Sny. Noční můry.

Pak brečíš v rozjezdu.
Vedle slečny, co netrefí domů a ty jí neumíš pomoct.
A tak brečíš ještě víc. Aby po tobě už nikdo nic nechtěl.

Paralelně vedle sebe existují dvě nerozbitný touhy.
Touha být vedle sebe.
A touha nenechat tu malou holku přijít na to, že jsem idiot.

"nebal filtr z jízdenky, když jsem ti přivezla ty kodaňský."
"ale ty jsou jen pro ty výjimečný chvilky,
když jsme spolu jenom ty a já."

Nedokážeme existovat kdykoliv jindy než po čtyřech pivech.
Protože ty jsi potom opilej,
a já jsem potom zamilovaná.

Cítím z tebe cigarety, marihuanu a vodku, když mě k sobě tiskneš za prvních tónů Chucka Berryho. Jsem na pokraji přeměny v hromádku popela. Na téhle metě jsem byla naposledy někdy ve svých třinácti letech.

Mám spálený rty. Nevim, jestli za to může cigareta nebo ty. Mám puchýře, z bot či z našich tanečních kreací? Mám orgány prožraný každičkou vzpomínkou.. a za to si můžu pouze sama.

Feder. Velmi dlouho jsem ti nebyla blíž.

WB*

"platím, pozveš mě jindy."
"to teda pozvu, ale na večeři."

18. 9. 2016 - 399

V momentě, kdy pronáším
"A tobě jsem taky něco přivezla." 
, mám v krvi nekontrolovaně vysokou koncentraci touhy nechat poslední slovo zatřepotat nad dřevěnou deskou stolu a splynout s cigaretovým kouřem.

S jediným pohybem sekundové ručičky na jeho zápěstí si nejsem jistá, jestli ta akutní potřeba zbavit se obsahu žaludku spočívá v odporu k sobě samé nebo k nepřirozeně ztuhlé a radostné bystě po mý pravici.

Znovu mě na každým kroku dohání každá živá bytost se zdviženým ukazovákem a komiksovou bublinou "nemůžeš všechny zachraňovat." Ve vypjatých situacích si sama pro sebe uvědomuju, že nejde o záchranu všech. Pouze o záchranu těch divných, kteří o to stojí ze všech nejméně.


Moje spolužačka téměř rodí a já se momentálně raduju nad faktem, že je pro mě o něco snadnější mluvit s někým po telefonu. Doháním cíle, které jsem si měla nalinkovat už okolo patnáctého roku věku. Po zádech se poplácám sama.

"A tak jsme celej víkend hráli kulečník a byli nasraní sami na sebe."
"A tak jedeme k jeho rodičům."
"A tak jedeme k jejím rodičům."
"Promiň, dnes ne, dnes chceme být spolu doma."
"A tak se k sobě stěhujeme."
"Nebydlíme spolu, ale spíme u sebe pět dní v týdnu."

Zbavit se závistivých myšlenek jsem sice v patnácti letech zvládla, ale můj seznam stále čítá položku nebýt osamělá, kdykoliv zůstaneš jen sama se sebou.

WB*

26. 8. 2016 - D 376

Zábavně.

"Ale já ti toho medvěda nemohl přinést,
ty bys potom tulila jen jeho,
a s tím já hluboce nesouhlasím."

Výmluvy, ale příjemný, může bejt.

"A my se někdy představily?"
"Jo.."
"Nepamatuju, ale pokud vím,
ty jsi ta, která mě nenávidí. 
A pokud jsi pro, budu ti taky nadrzo tykat."

Správný postupy. Nenávistná kolonka už zase zeje prázdnotou.

"Máš na víc, pohoď vlasama, mluv sladce, pozvi ho na panáka.
A vůbec, co tam ta zrzka vlastně dělá?" 

"A vy slečno, vy pracujete s Romy? 
Neodsednu si, já su stavař." 

Příkrý schody zase pro jednou za tři týdny plníme,
Zahrádku taky,
Propletený prsty taky,
Cigarety, psi, rámě, motorky.

WB*

25. 8. 2016 - den 375

"a tak si s tím někam zajdi."
"nikam s tím nechoď. To je jenom delirium."

Hah. Znovu se budím ze sna,
ale ono je to jen to delirium.

Nejsem schopná uklidit,
najít si podnájem,
snídat,
kamkoliv telefonovat,
odepisovat na emaily ze všech neziskovek,
zajít si pro potvrzení o studiu,
koupit jízdenku do Kodaně,
jít k zubaři, dermatoložce, psycholožce, alergoložce.. lol.

Taky nejsem schopná,
smířit se s příliš tight emočním provazem,
vydržet dýl než tři týdny bez voříškovejch očí pod příkrejma schodama,
a tak.

Když usínám, uvědomuju si, že je to zase horší, a ničemu nepomůže, že se snažím působit vyrovnaně, že mi to spousta lidí snad i věří. Mnoho ALE u absolutně všech mezilidských vztahů a psychických rozhodnutí.

Všechno je dobrý, když mě někdo obejme a nic při tom neříká.

Stále nerozumím, proč s každým příjemně volným večerem píšu dvojslovný smsky a pak se tím do příští, téměř stejně znějící, sebetýrám.

A ty sny.

WB*

..it's about you and the sun,

a morning run,

the story of my maker,

what have I and what I ache for..

20. 8. 2016 - expressions.

Rezonuju dozvuky štěstí.
Odbavit během tří dnů pět set cize mluvících či vypadajících lidí se velmi blíží pocitu samsáry. Když mi s dnešním večerem spoustu lidí tiskne ruku a děkuje za krásnej zážitek, zachovat tvář profesionála vypadá nadlidsky. Tím spíš, když jim před vchodem stojí takový dunivý stroje, z kterých mám husí kůži.
A tak nevím, jestli na pondělní afterparty budu brečet štěstím nebo žalem nad tím, že to všechno končí.

Máma se usmívá, protože se usmívám. Život je snadnější.

Sinusojda štěstí se dotýká téměř vrcholu. Přestože s lidmi, kteří jsou příliš blízko, dokážu koexistovat pouze okolo pátýho piva. Stojím uprostřed svých dvou schizofrenních kamarádů a bilancuju mezi tím, který i posnídá lidskou blízkost a tím, který si dá radši cigaretu.

Američan s prstýnky, strništěm a voříškovejma očima mi poskytuje jistotu, že na světě je Španěl, který mě skrytě očekává. Momentálně o jeho přítomnosti v jakékoliv části mýho světa nemůže bejt řeč.

Zeleně zakončen semestr. Sinusojda štěstí právě TEĎ překročila svou absolutní hodnotu.

WB*

..let's make this happen, girl,

you gotta show the world that something good can work

and it can work for you

and you know it will..

15. 8. 2016 - loudly lonely.

"nevim proč, ale nemůžu ho vystát.."

Rivalita. 

Ve čtyři ráno s tebou lezu přes plot golfovýho hřiště,

Abych se mohla za pár hodin nechat objímat od Španěla. 

Na hřbitově.

Denně si pro sebe pláču nad svou blbostí. 

Chtěla bych jen, aby mě objímal někdo, u koho neznám ani jeho jméno.

Protože kdykoliv se mi někdo otevře,

a já ho později svrhnu z útesu,

nosím ty tajemství jak ocelový koule u nohy. 

Slyším, jak ti skřípnou zuby, 

kdykoliv slovem zavadím o Španěla,

i když na tebe doma čeká moc pěkná brunetka,

která mě občas nutí svou nevtíravou sympatií,

shodit tě z útesu o něco dříve než máme v plánu.

Ani nevím, kolik toho o mně víš,
jelikož většinou ze mě mluví líh. 

Snažím se hledat si práci. Abych mohla bydlet sama, domů chodit ještě později a pít ještě více. Oslovení opičko. "A ty nejsi zamilovaná?". Dvanáct panáků pálenky. O něco méně rozhněvaných mužů. Utápět neštěstí mezi řádky, ne ve vašich náručích. Osamělý cesty žlutými autobusy. Osamělá Praha. Osamělá já.

"Není to fér, řekl jsi volnej vztah,
ne sexuální volnost, ale emoční věrnost."
"Zkusim to udělat legální."

Nedělej to.
Úsměv té brunetky mě stejně donutí,
svrhnout tě ze skály dvakrát vyšší než klasicky.

WB*