"nikam s tím nechoď. To je jenom delirium."
Hah. Znovu se budím ze sna,
ale ono je to jen to delirium.
Nejsem schopná uklidit,
najít si podnájem,
snídat,
kamkoliv telefonovat,
odepisovat na emaily ze všech neziskovek,
zajít si pro potvrzení o studiu,
koupit jízdenku do Kodaně,
jít k zubaři, dermatoložce, psycholožce, alergoložce.. lol.
Taky nejsem schopná,
smířit se s příliš tight emočním provazem,
vydržet dýl než tři týdny bez voříškovejch očí pod příkrejma schodama,
a tak.
Když usínám, uvědomuju si, že je to zase horší, a ničemu nepomůže, že se snažím působit vyrovnaně, že mi to spousta lidí snad i věří. Mnoho ALE u absolutně všech mezilidských vztahů a psychických rozhodnutí.
Všechno je dobrý, když mě někdo obejme a nic při tom neříká.
Stále nerozumím, proč s každým příjemně volným večerem píšu dvojslovný smsky a pak se tím do příští, téměř stejně znějící, sebetýrám.
A ty sny.
WB*
..it's about you and the sun,
a morning run,
the story of my maker,
what have I and what I ache for..
No comments:
Post a Comment