31. 7. 2014 - travel rather than love.

A tak si Berlín zasloužil tu největší cestovatelskou pozornost snad ze všech měst, do kterých jsem kdy vkročila. Zválená tráva v malých parcích, club maté u vody, ohromující Sachsenhausen a slzičky na nejposlednějším sedadle posprejovanýho s-bahnu, "chtěl bych ti uvařit kolumbijskou večeři", židovskej hřbitov, fotbalový finále a poblázněnej Berlín.

Zpět doma je všechno postavený na hlavu.
Zelektrizovanej vzduch,
 vysokoškolský přirážení ke skříňkám,
"Nízký sebevědomí leží v tom, jak se o tebe umí chlap starat.",
Vína na balkónku,
Probouzení se vedle někoho,
"Udělám ti snídani",
"A v srpnu budem pořád spolu"
"Nejezdi do Anglie, nejezdí domů, zůstaň tu se mnou."

Nejspíš znovu zadaná, snad ani nevím, jak se to stalo
Na minulost vzpomínám snad už jen matně
Stýskám si z Anglie po ruce kolem ramen.
A urputně se snažím přesvědčit sama sebe
Že protiklady se přitahují a láska hory přenáší
Taky že nikomu neublížím
A taky, že neublížím sobě -
- láskou, citem, poutem.

Do čeho sem se to SAKRA pustila?
Můžou za to jen ty oči jako vždycky, všude?

Wild Blonde*

2. 7. 2014 - time heals.

Půl rok.
Říkám si, že je čas trochu povyrůst.
Smířit se s realitou.
Otevřít se novým začátkům a přestat se topit v polemikách.
Nejde to úplně špatně. Jestli ne 24/7, tak alespoň 24/6.

Prázdninový léto konečně začlo. V neděli odjíždím nach Berlin.
Měla bych hodit všechno za hlavu.
Pít hašlerkový pití na pobřeží, vracet se nad ránem, chodit bez cíle, mluvit s cizincema, vdechovat atmosféru a mluvit německy.
Snad jen trošku se bojím, že moje introvertní já nezůstane doma.

Po prázdninách maturitní ročník?
Wow, co říct?
Snad jen - kam se ty léta ztratily?

Wild Blonde*

Dostala jsem se za půl roku tam, kde jsem myslela, že nebudu ani za deset let. Stálo to spoustu sil, který byly vynaložený správným směrem. 

Přerůstám vlastní stín.

A snad už v srpnu všechno završím - l'amour ést l'éspoir.

24. 6. 2014 - we're better off alone

ASI.

Zavíráme se zpět do vlastních ulit
Přestože jsme si kdysi říkali "takhle ne"
Nebo právě proto
Čím víc je všechno v pořádku, tím je všechno horší
Tím víc k sobě nepatříme
Nebo ne?

Kruh
Charlieho malá tajemství
23. února
Ani slza
Juchu

Zmrzlý nohy před řeznickým pultem v hypru
"Chtěla sem být doma v šest, ale zapovídala sem se.. 19:57"
Proč chci psychický záplaty, když fyzický jsou jednodušší
Nechybí ale tolik
Jako blbý lásky, doteky, úsměvy, jiskřičky a tak
Který vlastně nechci
Radši všem, co s tím prijdou, plivnu pod nohy
Nezájem.             Vůbec.               Nespravíš mě.

Nenechte se oklamat!
Jsem šťastná, vážně moc.
Jen přebytky myšlenek
Snad tak nějak zbytky za ten půlrok
Všechno se lepší
Sluníčko léčí
Berlin se blíží
Barevný nehty
Stojky na zahradě
Personalizovaný kolo

Ale to všechno neznamená, že by vztahy byly moje parketa

Fyzický bloky padaj!!
Šla bych na koupák, kdyby mi nebyl malej vršek od plavek
Jakto?
Asi už prostě nechci kosti jako měl pán, co spal na chodníku.

Kdyby bylo loni
Balila bych do Vídně
Bila hlavou o zeď
Brečela mámě v náručí
Stoupala na váhu
A rozcházela se nad kalnou hladinou kafe
Letos fyzický bloky padaj
A Vídeň fucking nowhere.

Jak že to kdysi říkal?
Stejně lituju, že sme nepočkali?

ASI.

Wild Blonde*

20. 6. 2014 - okay? okay.

O půl jedné ležím, umírám na bolesti žaludku a dumám.

"Body nesbírám, sbírám úsměvy."
Pán, asi pětašedesát, kostkovaná košile, neusmál se do doby, než jsem se usmála já.
"Slečno, co děláte po práci?"
Pán, asi pětatřicet, ožralej jak doga, osmnáct korun za dvě piva v dvoukorunách.
"Všechny její kamarádky u nás budou spát! Prý si přinesou spacáky, pf!"
Paní, asi čtyřicet, kupovala věci pro dceru na oslavu třináctých narozenin.

Lidi. Jsem nadšená. Jsou tak různorodí.

Berlín?
Hlavně Sachsenhausen, Berliner Dom, židovský muzeum a opuštěnej zábavní park.
Don't forget a nejlépe okolo páté ráno.
Nebrat foťák a mapu! Možná ten foťák..

Tři dvojky a tréninkový DSD úspěšně za mnou.
Že by mi nakonec něco přece jenom šlo?

Po domácku sušený třešně, knižní podoba The Fault in Our Stars, opálený žabky.

Moji prarodiče jsou spolu dnes 56 let.
Naděje na JEŠTĚ lepší zítřky.

Wild Blonde*

15. 6. 2014 - novej vítr.

Vlhkost vzduchu po dešti.
První pokladnová výplata na účtě.
Prázdninovej londýnskej couchsurfing přede mnou.
Vybojovaný školní výsledky.
Potcrossing pohledy z Ukrajiny, Hong Kongu a USA.
Usměvavý lidi v práci, co přejou hezkej den a já mám chuť je obejmout.
Is Tropical 1. července v MeetFactory? Jo či ne?
"You should find a one-night stand, honey."

Těžce uvažuju nad tím, že pokud mi po Anglii zbydou peníze, koupím si eurovíkend do Paříže a pojedu se najít tam, kde sem se před rokem ztratila. Nesmím se zapomenout podívat na trávu před eiffelovkou, do zvlhlé koupelny a do stánků u Seiny. Byl by to dárek ode mě pro mě za to, že se mi vrací ledovej klid. Když je potřeba.

Chtěla bych si udělat kurz. Jakejkoliv kurz. Něco, co by mě bavilo, co by mě v průběhu, i poté naplňovalo. Musím se po něčem poohlédnout.
Snad kurz tvůrčího psaní?

Čím dál víc mě láká zahraniční vysoká škola. Cestování je věc, co chci nejvíc, nejvíc, nejvíc.
Chodit sem a tam, nevědět, kde jsem, být cizí. Cítit naplněný srdce, který by tak rádo bouchlo. Radostí.

Wild Blonde*

10. 6. 2014 - l'amour est l'espoir.

Pročítání starejch slov, snad abych si srdce zlomila.
Těžkej dech.
Konejšivý ruce.
Když se nechám tetovat, uvědomím si všechno?

Dětinský výkřiky do tmy jako filtrace všech holčičích pocitů.
Léto mi leze na mozek.
Berlin, save me.

8. 6. 2014 - what is dead, may never die.

Jak těžko se vzdoruje vzpomínkám tak čirým jako voda ve sklenici.
Jak těžko sbírám síly, když otvírám bednu plnou věcí, co rvou srdce.

Léto připomíná štěstí. Kapky potu, nádechy naplněné euforií, zatnutý zuby, kapky rosy na zápraží, zapadlej antik, červený třešně, letní deště, srdce paralyzována suchým vzduchem léta, slunce jako jeden žhnoucí červenej kruh.
První vyznání sahající dál než ohranej kýč, co si šeptaj všichni.
Tlukot srdce, srdce v krku.
A ty sníš o budoucnosti, bojuješ za jedinou věc, kterou se stále bojíš připouštět, bojíš se, že jakmile jednou uvízneš, nikdy nevystoupíš.
Pak jednu noc nespíš, odmítáš svou vlastní mysl, vlastní tělo.
A najednou víš.. Uvízla jsi, už neutečeš.
A setřeš slzu.

Slova frajera z hypru pronesená v 2:44 do nočního ticha zněly tak utlumeně, že nešlo říct nic. Snad jen to, že to všechno zabalíme. Nemůžu. Nejde to. Nechci. Tebe.
"Jednou poznáš, že dáváš příliš citu do lidí, kteří o to nestojí."
Pozná(vá)m.

Kámen na srdci je zas zpět. Všechno s každým novým ránem graduje. Rudý tváře, sevřený víčka, hlasitá polknutí.
Lednový pocity snad jen v jiným počasí.
Seber síly a bojuj, duben byl šťastnej. V životě jsi to zvládla už tolikrát, vymotat se z doteku dlaní, které cítíš na kůži.

Konečně vím, co bych chtěla studovat. Slova. Žurnalistiku.

Wild Blonde*