Znovu... podnik a kachličky a masivní stoly a automat na cigarety. A ty a já a pivo. Jedna z velmi mála matematických rovnic, které jsem ochotná pravidelně počítat.
Hlouposti! Dvouslovný smsky, který se vyvíjí v pouliční lampy, přitisklý těla a lichotky, který si píšu do pomyslných deníčků.
Domlouvám si meditace na hřbitově (s knihou či bez) na každé nedělní dopoledne se Španělem(, kvůli kterému se nutím alespoň na okamžik ztratit mysl.) Bwhahahah, nevím, jesi jsem jednoduše hloupá nebo tím vyvíjím svou pevnou vůli.
"Ignoruješ mě hezky. Navíc jsi ochotná se mnou strávit každou neděli. A ignorovat mě."
Poprvé v životě doopravdy nenávidím.
Ne kvůli vašim pozdním cigaretám na balkónech,
Ale jelikož seš teatrální piča.
(Jsem momentálně horším člověkem?)
Velký procento věcí je tak nějak špatně.
Pár jich zůstává v pořádku, uf.
Zůstávám v posteli až do odpoledne a přesvědčuju sama sebe, že si doopravdy tu práci za barem budu muset najít. Představa, že následující semestr pět dní v týdnu slzím do polštáře a jím pizzu s ananasem, je naprosto unacceptable.
GTA, šedivá kočka, jeho starý fotky, míchaný vajíčka.
A vsechno je tak moc dobře, až je to špatně,
a já znovu musím dumat nad tím,
jak podám to, že smůla, že mě okupuje hnědovlasej blbeček.
Když se směju své vlastní hlouposti,
velmi rychle propadám v pláč. Hahahah..----
24.7. Vánoce v zeleným podniku. Hodně bramborovýho salátu, dárky, stromeček, blonďatej úsměv(, kterej mi dělá radost), kamarádi, muzika a mnoho radosti. Juchu. Stále existujou věci, který mi dělají radost.
Tatry, Povaleč, Praha, wwoofing.
Plány na nadcházející, velmi volný, semestr.
- Najít si příjemnou práci za barem. (!!!)
- Přestat psát pouze bolavý výplody, ale taky trochu sluníčkářský myšlenky, za který se vzápětí můžu nechat ukamenovat.
- Literární soutěže by taky šly.
- Meditace?
- Věnovat více času dobrovolničení. Ať už doučování, mentoringu nebo čemukoliv jinýmu, co se týče sociálních lokalit.
- Vyzkoušet pár LARPů. Dřevárny spíš ne.
- Víc vařit. Pro sebe či pro ostatní, to už roli nehraje.
- Sport nepůjde. Kolo, možná.
- A především, pustit z hlavy toho hnědovlasýho blbečka a věnovat se někomu, kdo mě bude mít fakt rád. Nevim, jesi to umim.
Podnik s kachličkovou podlahou, masivními dřevěnými stoly, automatem na cigarety a kulečníkem, už delší dobu zná dva lidi, čím dál víc k sobě tíhnoucí s množstvím čárek na papíře.
Velmi připomínající situace ála Maják a červený kravaty.
Poprvé si klopíme absolutně vše.
Vypadám jako důvěřivá emocionální naivka
a on jako narcis v paralelní realitě.
Děsivým zjištěním bych nazvala to,
že toho máme mnoho společného.
Žít v dojmu, že za všechno můžou jen
kudrlinky a voříškový oči, bylo poměrně klamné.
"To už jsem slyšel."
"Kde?" "Vykládala jsi to."
"Ale ne tobě." "Teď, když mě tak přehlížíš, chytám od tebe s vděkem jakýkoliv slovo."
Zadostiučení.
Po cestě se velmi často tiskneme ke zdi
a tiskneme dlaně.
Nechat všechno se zavřením dveří vygradovat
nazvěme tou nejlepší chybou mýho života.
"Znovu si zkouším nechat narůst vlasy."
je skutečnost, která mě znovu pošle klepat na zamčený dveře.
Velmi očividná pivní sinusojda
velmi očividně souvisí se Španělem.
Holým faktem je, že velmi těžko snáším,
když lidi dobrovolně zůstávají
v mnou vytvořené detenční zóně.
Prostě tam jsou. Spokojení, šťastní, klidní.
Čas ti už dávno vypršel.
Třikrát mažu tvoje číslo,
pak ho znovu ukládám.
Pouštím ABBU, když zrovna na půl večera existuješ
a zářím štěstím,
přestože pod stolem drtím klouby komu můžu.
Zkouškové se jeví jako správná příležitost,
přebít tě římským právem a politologií.
Čistá radost existuje, když pijem pivo v parku,
když písmenka chytají zvýrazněnou barvu,
a když jsem sama doma a nahlas hraje Nerez.
Obrazem spokojenosti je léto,
na vrcholku s výhledem do kraje,
s knihou a myšlenkou,
že tam dole někde jsi
a já jsem spokojená
a ty taky
a svět pro jednou nekoliduje.
Nejnáročnější je pro mě nenávidět.
(Vykající žena mě pomalu začíná zajímat.)
Připadám si směšně,
že spadnout do té propasti nenávisti,
která ti kouká z očí, je pro mě nemožné,
přestože stojím na okraji
a dolů plivu a hážu desetníky.
A tak jsem zase na začátku.
Zbytkáč je vždycky stokrát nebezpečnější než opilá noc.
Maličký oranžový kachličky.
Medovej Jack na poličce. Pes a jeho čtyři packy.
A pak je tu Španěl,
A já se vlastně divím, že si toho okolí všímám.
Jsem s tebou hrozně expresivní,
Nerozumím, jak to zvládáš.
Vytáhnout úplně všechno ze srdce,
Co mě trápí a co mě těší.
Jsem před tebou permanentně svlečená.
"Motorka jezdí, ale počkáme na třicítky.
A letos se fakt opálíme! Budem jezdit k vodě často!"
"Bilancuju. Nemyslím si, že bys mě měl rád. Zazdil si moje narozeniny, Vánoce, vobčas říkáš hnusný věci a já ti dávám dárky. Nedáváš mi vlastně ani z desetiny, co maj dávat kamarádi."
"To si vážně myslíš? Teď jsem fakt smutnej. Brzo se ti ozvu,
první. Jsem rád, že tu teď vedle mě stojíš."
Platí. Doprovází. Objímá. Pusy na tvář.
Stojíš za to trápení? Ne.
"Kdyby jsi mě měla ignorovat ještě víc než doteď,
Tak už prostě nejsi. Byl jsem přesvědčenej,
že jsem ti nějak ublížil."
Ublížil, a nejednou.
Vždycky do někoho propadnu
A on si najde vykající Podivnou.
Srdce se tak často lámou,
ale stejně setrvávaj.
Jak dlouho už to je?
253 dní.
Kéž bychom ty Activity spolu nikdy nehráli.
Přikrýt se ohořelou vzpomínkou,
Vypít tvůj odraz z čajové hladiny
A vycejchovat si ho do žaludku.
WB*
Clipped wings I was a broken thing Had a voice Had a voice, but I could not sing...
