9. 11. 2015 - sunshine, which ruins me once.

Maják mě hladí po zádech a spí mi v klíně,
Přestože mi pak drásá srdce nepravdama.
Za všechno může alkohol,
45 minut čekám na autobus,
Kluk se psem mě doprovází domů,
Abych náhodou nezakopla, když přes slzy neuvidím.

Holky hrajou na kytary,
Zpíváme táborovky,
Hladím psa,
O půl druhé v noci vymačkávám poslední zbytek pikaa,
A všechno je tak neskutečně barevný,
Do té doby než mi položíš ruku na záda,
Dáš mi první pusu a s úsměvem mi řekneš
Něco ve smyslu, že jsem blbá kráva.

"A vy se jako máte rádi?"
"A to je ten problém.."

WB*

Chtěla bych jíst kachnu s červeným zelím,
Ale můj žaludek zvládá jen pivo, mlíko a rajčata.
Životní chyby.
Režim sebedestrukce.

7. 11. 2015 - l'essentiel èst invisible pour les yeux.

Neuvěřitelný prázdno jak kdyby mě vysypali do popelnice. Jsem sama a bez cíle, přestože mě neustále obklopují lidi. A tak aspoň piju.

Probouzím se u cizího kluka doma, matně si vybavuju, že mě odmítá pustit o půl čtvrté samotnou domů. Noc bez intimnosti. Vaří mi curry a odváží mě autem domů, přestože si ráno ani jeho jméno nepamatuju. Likviduju se. Bolí to neuvěřitelně moc, a přesto na tu kudlu tlačím čím dál víc.

Neustále hraje Iris od The Goo Goo Dolls.
Šest týdnů bez sexu. Damn.

Maják spadnul. Už ani nepoblikává. Bolíš. Neustále a úporně pokaždé, když vcházíš do Tepla a těsně před tebou vstupuje ruka, která se snaží mi rozmačkat srdce i mozek. Velmi úspěšně.

Mamka pláče. Pláču taky, ale úplně jinde než ona. Pláčem každá sama a přesto spolu.

Příliš mnoho mužských pohlaví. Utéct. Chci.

Španěla míjím fyzicky i psychicky. Jeho vnitřního schizofrenního kamaráda pojmenovávám Rudy, protože je rude. Bez něj by ale byl pouze a jenom hrozně nešťastnej. Což je právě ten důvod, proč je v mým životě. Pro nešťastný lidi je potřeba se rozkrájet. Přestože je většinou jen smutnej a zlej a občas řekne dobrej vtip a někdy mi dá pusu na čelo, což je nejspíš ještě nějaká jeho třetí osobnost.
Jeho poslední věta je něco o "naplánování pořádnýho rande", když o tři minuty předtím pronáší do větru a absolutního ticha větu "ale já s tebou nechci být", aniž by se o tom kdokoliv předtím byť jen slovem zmínil. V ten moment si přeju tlouct mu hlavou o obrubník. Ale je to jen chvilkovej záblesk, vždyť je přece nešťastnej a to ho přece omlouvá.

Cizinec mě chytá za ruku. Ne. Ne. Nenenenenene. Budeš smutnej a já tě potom budu muset zachraňovat.

WB*

27. 10. 2015 - stitches.

Míjím po cestě paní staršího věku, navlečenou do něčeho neidentifikovatelnýho, jak kreslí na zaprášený okno dvě kostrbatý srdíčka s nápisem on a já se sentimentálním úsměvem a uvědomuju si, že vlastně ani já nejsem od takovýho pomatení smyslů daleko. Nikdo z nás není..

Zbožňuju to, že když dojde v Teple pivo, můžeme dolů do minimarketu koupit si lahváče a pak je spořádaně popíjet za stolečky.. Ještě víc zbožňuju to, že to mužem udělat, i když pivo nedojde.

Věc, co mě dokáže vždycky rozesmát je vzpomínka na to, jak při připíjení na Fila si Fil připíjí s takovou vervou, že rozbíjí půllitr.

Španěl: Neříkej mi tak, nebo tě zabiju.
O pár chvil později
Španěl: Děkuju za půjčení :-*
Rozdvojený osobnosti mi vždycky lezly krkem, proč zrovna on?

..Někdy si říkám, jestli ještě znáš mý jméno
A jak často na mě myslíš, když jdeš spát..

S Majákem jsme se vrátili do pre-vztahovýho stádia a je to asi lepší, protože konečně vedle sebe nesedíme jak dva němí.
Myslím, že jsme oba trochu smutní z toho, že jsme neverending story. Občas to na nás vidím.
Hádáme se uprostřed noci uprostřed města a nakonec stejně končíme pod jednou střechou. Sama sebe se ptám, jestli je to z bezbřehé lásky nebo jenom z bezbřehé vytrvalosti.

Zvažuju, zda do diáře napíšu ples Muzea romské kultury nebo Queer ball. Píšu tam obojí a doufám v to, že obojí klapne.

WB*

20. 10. 2015 - indifference.

Matný záblesky ze včerejšího večera.
Novej nápis na pánskejch záchodech.
A jestli si chtěl večer strávit se svou ženou,
Tak na to nesmíš zapomenout.
Obtisk brýlí na stěně,
Jsou poškrábaný, budou potřeba nový skla.
Ter mě objímá
"Nebuď smutná, my tě tady máme rádi."
Ani nevim, jestli se cítím nekompletní
Nebo jsem jen neuveřitelně nasranná.

Z tance v divadle mi slzí oči.
Z tance v divadle?

Měla bych přestat pít,
A nebo začít pít ještě víc.
Začnu pít víc.
Problem solved.

Maják mě vytěsnil, tak to asi zabijem.
Jinak totiž zabijem sami sebe.
Co bez něj bude?
Život po životě.

Sublimovat, absolutně tě prostoupit a vyjít ven do podzimního večera s tebou, aniž by sis čehokoliv všimnul. To bych chtěla.

17. 10. 2015 - i stay asleep to stop the worst.

Plaču nad mokrem v botách, ztraceným tričkem, špatně ubalenou cigaretou, neuklizeným pokojem, poblitým záchodem a hlavně nad voříškovejma očima. Plaču ve svým zelenozeleným podniku, v šalině, mámě na rameni, na Vysočině, v posteli, na chodníku a na záchodě. Připadám si jako holka, co má permanentní PMS, ale je to asi jenom přefouknutým srdcem.
Nad hrnkem hnusný kávy se šlehačkou vykládám Španělovi, že je něco v mým životě tak nějak špatně (a možná je to tím, že s ním piju málo hnusnejch káv se šlehačkou).

S Majákem sedáváme vedle sebe, pocucáváme pivo a všechno je špatně. Přistihuju se u toho, že přemýšlím nad tím, co bude, až on nebude a až mu nebudu usínat na rameni po pěti pivech, nebudu se mu choulit pod klíční kostí a až vlastně nebude nikdo, kdo by mě do morku kostí znal a objímal mě, když je zle.
Přicházím o chuť cokoliv mu říct a to je většinou ten zlom. Pád na špatnou stranu hrany.

A tak si stelu na dně popelníku, sním o hloupostech, zdá se mi o BDSM a jindy zase obřím balení Nutelly. Říkám na seznamováku, že mám pivo radši než lidi a je to holej fakt, protože chlapi sú kokoti a holky čím dál víc jedna jako druhá.

A je tu dvoumetrovej kluk,
Kterýmu říkám můj nejlepší kamarád
A kterej mě objímá, když je zle,
Kouří se mnou na obrubníku
A říká, že chlapi sú kokoti,
Když je vlastně sám proti sobě
A možná je on ten jedinej kluk,
Kterýho v životě potřebuju.
A Maják a Španěl a všichni ostatní
Jsou prostě jenom past.

BW*

 

30. 9. 2015 - dark green.

Bezděčný doteky, salta mortale
Pivní moky, bolehlavy
Ubalený cigarety, p-u-e-b-l-o.
Oholený strniště
Pusa do vlasů
Nový otisk na stěně
Vůně pánské kolínské
Ústava ležící na vedlejším polštáři
Pohlednice v cizím jazyce
Tousty s rukolou
Spousta lidí, přesto klid.

Odvážný rozhodnutí -
- ukázat mámě svůj druhej domov.

BW*

16. 9. 2015 - killers of old skies.

Praha dusí a svírá.
Snad mě ani neudivuje, když jedenáctýho objednávám pivo a odklepávám popel do broušenýho popelníčku. Vše v tmavě zeleným oparu. Tmavozeleně naladěná.

Navazujou pánský pohlaví

Tyršák a piano
Kudrlinky
Cigánština ze zastavárny
Kafe s medem
Tousty napůl
Co? Nic.
Prasklý hlavy kvůli tomu, že se furt neznáme. A nechápem se. A složití lidi se hledali, až se našli. Tak se luštíme jak křížovky z Pestrýho světa, narážíme na zdi a taxisovy příkopy. A je to jakoby jeden mluvil maorsky a druhej mandarínsky, ale je to super. Protože když jeden z nás mluví, čas prostě neexistuje. Skáčem do nejčernější díry a překonáváme horizont událostí.

Potom
Kontaktně
Důvěrně
Opatrně
Je tu Maják.
Plánujem masový vraždy
Otisk zubů na předloktí
Domácí limonády
Chlapeček čůrající po zdech
City
City
City
City
Stisk dlaní
Nejhlubší štěstí
Objetí před autobusem
Nazpět do Prahy.
Jenom se rozpustit pod tou dávkou štěstí. Roztomilý oslovení. Volám svý patnáctiletý já, který tohle dycky chtělo. Sypu si popel na hlavu. Popel svýho patnáctiletýho spálenýho já. A hledím upřeně do očí své zatvrzelé mámě, která mě pořád vidí s tím košilatým právníkem.

A pak je tu tvrdý sedadlo neprovětranýho přípojáku
Který se mě ptá, jestli BDSM a neprozkoumanost
Není něco, co chci zkusit.
Ať už se Španělem či bez něj.

WB*