20. 10. 2015 - indifference.

Matný záblesky ze včerejšího večera.
Novej nápis na pánskejch záchodech.
A jestli si chtěl večer strávit se svou ženou,
Tak na to nesmíš zapomenout.
Obtisk brýlí na stěně,
Jsou poškrábaný, budou potřeba nový skla.
Ter mě objímá
"Nebuď smutná, my tě tady máme rádi."
Ani nevim, jestli se cítím nekompletní
Nebo jsem jen neuveřitelně nasranná.

Z tance v divadle mi slzí oči.
Z tance v divadle?

Měla bych přestat pít,
A nebo začít pít ještě víc.
Začnu pít víc.
Problem solved.

Maják mě vytěsnil, tak to asi zabijem.
Jinak totiž zabijem sami sebe.
Co bez něj bude?
Život po životě.

Sublimovat, absolutně tě prostoupit a vyjít ven do podzimního večera s tebou, aniž by sis čehokoliv všimnul. To bych chtěla.

17. 10. 2015 - i stay asleep to stop the worst.

Plaču nad mokrem v botách, ztraceným tričkem, špatně ubalenou cigaretou, neuklizeným pokojem, poblitým záchodem a hlavně nad voříškovejma očima. Plaču ve svým zelenozeleným podniku, v šalině, mámě na rameni, na Vysočině, v posteli, na chodníku a na záchodě. Připadám si jako holka, co má permanentní PMS, ale je to asi jenom přefouknutým srdcem.
Nad hrnkem hnusný kávy se šlehačkou vykládám Španělovi, že je něco v mým životě tak nějak špatně (a možná je to tím, že s ním piju málo hnusnejch káv se šlehačkou).

S Majákem sedáváme vedle sebe, pocucáváme pivo a všechno je špatně. Přistihuju se u toho, že přemýšlím nad tím, co bude, až on nebude a až mu nebudu usínat na rameni po pěti pivech, nebudu se mu choulit pod klíční kostí a až vlastně nebude nikdo, kdo by mě do morku kostí znal a objímal mě, když je zle.
Přicházím o chuť cokoliv mu říct a to je většinou ten zlom. Pád na špatnou stranu hrany.

A tak si stelu na dně popelníku, sním o hloupostech, zdá se mi o BDSM a jindy zase obřím balení Nutelly. Říkám na seznamováku, že mám pivo radši než lidi a je to holej fakt, protože chlapi sú kokoti a holky čím dál víc jedna jako druhá.

A je tu dvoumetrovej kluk,
Kterýmu říkám můj nejlepší kamarád
A kterej mě objímá, když je zle,
Kouří se mnou na obrubníku
A říká, že chlapi sú kokoti,
Když je vlastně sám proti sobě
A možná je on ten jedinej kluk,
Kterýho v životě potřebuju.
A Maják a Španěl a všichni ostatní
Jsou prostě jenom past.

BW*

 

30. 9. 2015 - dark green.

Bezděčný doteky, salta mortale
Pivní moky, bolehlavy
Ubalený cigarety, p-u-e-b-l-o.
Oholený strniště
Pusa do vlasů
Nový otisk na stěně
Vůně pánské kolínské
Ústava ležící na vedlejším polštáři
Pohlednice v cizím jazyce
Tousty s rukolou
Spousta lidí, přesto klid.

Odvážný rozhodnutí -
- ukázat mámě svůj druhej domov.

BW*

16. 9. 2015 - killers of old skies.

Praha dusí a svírá.
Snad mě ani neudivuje, když jedenáctýho objednávám pivo a odklepávám popel do broušenýho popelníčku. Vše v tmavě zeleným oparu. Tmavozeleně naladěná.

Navazujou pánský pohlaví

Tyršák a piano
Kudrlinky
Cigánština ze zastavárny
Kafe s medem
Tousty napůl
Co? Nic.
Prasklý hlavy kvůli tomu, že se furt neznáme. A nechápem se. A složití lidi se hledali, až se našli. Tak se luštíme jak křížovky z Pestrýho světa, narážíme na zdi a taxisovy příkopy. A je to jakoby jeden mluvil maorsky a druhej mandarínsky, ale je to super. Protože když jeden z nás mluví, čas prostě neexistuje. Skáčem do nejčernější díry a překonáváme horizont událostí.

Potom
Kontaktně
Důvěrně
Opatrně
Je tu Maják.
Plánujem masový vraždy
Otisk zubů na předloktí
Domácí limonády
Chlapeček čůrající po zdech
City
City
City
City
Stisk dlaní
Nejhlubší štěstí
Objetí před autobusem
Nazpět do Prahy.
Jenom se rozpustit pod tou dávkou štěstí. Roztomilý oslovení. Volám svý patnáctiletý já, který tohle dycky chtělo. Sypu si popel na hlavu. Popel svýho patnáctiletýho spálenýho já. A hledím upřeně do očí své zatvrzelé mámě, která mě pořád vidí s tím košilatým právníkem.

A pak je tu tvrdý sedadlo neprovětranýho přípojáku
Který se mě ptá, jestli BDSM a neprozkoumanost
Není něco, co chci zkusit.
Ať už se Španělem či bez něj.

WB*

29. 8. 2015 - choose wisely.

Sedím v přítmí pražskýho bytu mýho bratránka, poměrně osamělá. Jedním uchem inhaluju Leru Lynn, druhým neustále čekám, kdy a jestli se spící Maličká vedle v místnosti probudí.
Děkuju Bohu, že budu mít tři týdny sama pro sebe (a desetiměsíční Maličkou). Dlouho dozadu si nevzpomínám na období, které by obsahovalo tolik stohů myšlenek jako to stávající. A tak beru blok a těším se jak malá holka na každou volnou chvíli, kterou budu moct strávit úklidem sama sebe, stejně jako na chvíle, kdy budu muset uklízet po tom tvorečkovi spícím ve vedlejší místnosti.

Maják neustále stojí, přestože to stálo spoustu slz, panáků a piv, zoufalých telefonátů a tvrdých slov. Žiju si jak královna, nikdo mi nikdy předtím nedokázal dokázat lásku tak, jako to umí on. Kolikrát ve mně jeho schopnost přizpůsobit se budí pocit viny, spíše než zadostiučení. Závidím vlastně sama sobě.
Přesto když rozbaluje témata jako je společný bydlení a dovolená a děti, mám chuť vlézt pod stůl a zavřít oči. Ale věřím tomu, že je to snad jen kvůli tomu, že se to vše rovná změnám. Což mě vždycky děsilo.

Španěl stále dokáže zastavit můj krevní oběh a rozházet všude okolo již srovnaný stohy myšlenek. Už jen tím, že sejde těch pár schodů do zelenýho podniku. Stále doufám, že po spálenině od výfuku motorky přece jen zůstane jizva, aby existovalo něco, co mi ho bude neustále připomínat. Hluboce mě přesvědčuje o tom, že mě má doopravdy rád a klopí mi všechny svoje tajemství a já stejně stále nevím, jestli je to jenom trik všech stvoření s penisem nebo jestli jsme v sobě doopravdy dokázali za pouhopouhej týden najít tak hluboký duševní pouto.
Scheisse, nenávidím to, jak se ke všem lidem přivazuju provazem.

Máma téměř plače, když mi říká, abych nezahazovala život s prvním klukem, kterýho potkám a počkala na vysokoškoláky právníky. Řekla bych jí ano, kdyby můj mozek nahradil i srdce, který prosí o kluky z vinoték a zastaváren.

WB*

20. 8. 2015 - beginnigs.

A tak jsme ten románek s Namotávačem doopravdy ukončili.
Dvě hodiny sedím na rantlu a čekám až klapnou dveře.

(Asi deset metrů ode mě telefonuje Španěl,

Aniž by věděl, že kousek od něj pláče holka,

Která kvůli němu oblíkla rok a půl nepoužitý plavky.)

Úzkost zaplavuje všechny póry,
Ovíněná mu s pláčem usínám v náručí,
Na dlouhou dobu naposled
A ráno ho vyprovázím ze dveří svýho života.

"Myslíš, že se ještě najdeme?"
"Nevím, ale já nikam neuteču,
tak jestli budeš hledat,
nehledej daleko."

Srdce mi nakonec proměňuje
Zelená zeď mýho oblíbenýho podniku,
Tekutý poličský zlato,
Hraní deskovek s cizincema
A Španěl s knížkou u vedlejšího stolu.
Žaludek mi likviduje teprve Namotávač,
Kterej v mým nejoblíbenějším triku vchází do dveří
A následující dvouhodinovku tráví zapáleným rozhovorem,
Se Španělem.

Noc přesto opět trávím v ztmavlé místnosti v centru města,
Ve velké černé polokošili,
Se snídaní do postele,
Ročník 86,
Otázky na tělo,
O jeho jizvách na těle
A sexualitě
A strachu
A vztahu.
A miluju začátky,
Když se lidi neznaj,
A ohňostroje při sebemenším doteku,
Jen bohužel, že začátek nezůstane navždy začátkem.

WB*

18. 8. 2015 - mindfuck.

Probouzím se v 10:02 u kluka s nejvíc španělským jménem a prstýnkama ve vlasech. Do letního rána ve ztmavlým pokoji voní vajíčka. Sbírám se a lovím v paměti úlomky předchozí noci. Tím nejsilnějším je balkón a tma. Španěl je dávno vzhůru. Podává mi helmu a o pár chvilek později mi čechrá vlasy vítr. Další životní poprvé. Motorka. Válíme se u rybníka, přeplavem ho tam a zpátky, dupem v bahně, trháme špendlíkový hlavičky ze stromů a pečem se na slunku. A on se culí a culí a culí.
A pak jíme zmrzlinu a pijem broskvovou limonádu a já z něj čím dál víc nemůžu spustit oči.

"Už jsme spolu byli u vody, snídali jsme spolu, jeli jsme spolu na motorce, zmokli jsme spolu, nakupovali jsme spolu, četlas moji poezii a to sme se téměř včera ještě vůbec neznali."
Říká.

Vybral si to nejhorší načasování.
Kdykoliv jindy, jen ne tady a teď.
Zmatená a plná úzkosti se vzdávám toho,
Co je mi v životě ze všeho nejdražší.
Se stoprocentní jistotou,
Že to bude nejhorší rozhodnutí v mým životě
A že když přijdu o tebe, přijdu o vlastní štěstí.
O životní oporu.
O maják neustále na obzoru.

Ale nedokážu ti složit slib, že s tebou zůstanu do konce života, přestože si ho už ani s nikým jiným představit neumím. Nedokážu ti  říct, že jsem s tebou nejšťastnější, přestože mi už tak dlouho s nikým nebylo líp. Nedokážu ti říct ty dvě osudový slova, přestože mi denně podlamuješ kolena.
Protože nejnáročnější věc je věřit ti. Bezhlavě do toho vplout.
K tomu, abych si uvědomila, že se známe jako manželé po dvaceti letech, musel přijít někdo, kdo mě v životě ještě nikdy neviděl.

Nejtěžší životní rozhodnutí bylo uvědomit si, že nechci strávit v devatenácti věnovat svůj život někomu, koho znám lépe něž sama sebe. Přestože zakládat s ním za pár let rodinu vypadá jako největší idyla na světě.

Jsem do tebe blázen a za pár let budu taky.

WB*