30. 9. 2015 - dark green.

Bezděčný doteky, salta mortale
Pivní moky, bolehlavy
Ubalený cigarety, p-u-e-b-l-o.
Oholený strniště
Pusa do vlasů
Nový otisk na stěně
Vůně pánské kolínské
Ústava ležící na vedlejším polštáři
Pohlednice v cizím jazyce
Tousty s rukolou
Spousta lidí, přesto klid.

Odvážný rozhodnutí -
- ukázat mámě svůj druhej domov.

BW*

16. 9. 2015 - killers of old skies.

Praha dusí a svírá.
Snad mě ani neudivuje, když jedenáctýho objednávám pivo a odklepávám popel do broušenýho popelníčku. Vše v tmavě zeleným oparu. Tmavozeleně naladěná.

Navazujou pánský pohlaví

Tyršák a piano
Kudrlinky
Cigánština ze zastavárny
Kafe s medem
Tousty napůl
Co? Nic.
Prasklý hlavy kvůli tomu, že se furt neznáme. A nechápem se. A složití lidi se hledali, až se našli. Tak se luštíme jak křížovky z Pestrýho světa, narážíme na zdi a taxisovy příkopy. A je to jakoby jeden mluvil maorsky a druhej mandarínsky, ale je to super. Protože když jeden z nás mluví, čas prostě neexistuje. Skáčem do nejčernější díry a překonáváme horizont událostí.

Potom
Kontaktně
Důvěrně
Opatrně
Je tu Maják.
Plánujem masový vraždy
Otisk zubů na předloktí
Domácí limonády
Chlapeček čůrající po zdech
City
City
City
City
Stisk dlaní
Nejhlubší štěstí
Objetí před autobusem
Nazpět do Prahy.
Jenom se rozpustit pod tou dávkou štěstí. Roztomilý oslovení. Volám svý patnáctiletý já, který tohle dycky chtělo. Sypu si popel na hlavu. Popel svýho patnáctiletýho spálenýho já. A hledím upřeně do očí své zatvrzelé mámě, která mě pořád vidí s tím košilatým právníkem.

A pak je tu tvrdý sedadlo neprovětranýho přípojáku
Který se mě ptá, jestli BDSM a neprozkoumanost
Není něco, co chci zkusit.
Ať už se Španělem či bez něj.

WB*

29. 8. 2015 - choose wisely.

Sedím v přítmí pražskýho bytu mýho bratránka, poměrně osamělá. Jedním uchem inhaluju Leru Lynn, druhým neustále čekám, kdy a jestli se spící Maličká vedle v místnosti probudí.
Děkuju Bohu, že budu mít tři týdny sama pro sebe (a desetiměsíční Maličkou). Dlouho dozadu si nevzpomínám na období, které by obsahovalo tolik stohů myšlenek jako to stávající. A tak beru blok a těším se jak malá holka na každou volnou chvíli, kterou budu moct strávit úklidem sama sebe, stejně jako na chvíle, kdy budu muset uklízet po tom tvorečkovi spícím ve vedlejší místnosti.

Maják neustále stojí, přestože to stálo spoustu slz, panáků a piv, zoufalých telefonátů a tvrdých slov. Žiju si jak královna, nikdo mi nikdy předtím nedokázal dokázat lásku tak, jako to umí on. Kolikrát ve mně jeho schopnost přizpůsobit se budí pocit viny, spíše než zadostiučení. Závidím vlastně sama sobě.
Přesto když rozbaluje témata jako je společný bydlení a dovolená a děti, mám chuť vlézt pod stůl a zavřít oči. Ale věřím tomu, že je to snad jen kvůli tomu, že se to vše rovná změnám. Což mě vždycky děsilo.

Španěl stále dokáže zastavit můj krevní oběh a rozházet všude okolo již srovnaný stohy myšlenek. Už jen tím, že sejde těch pár schodů do zelenýho podniku. Stále doufám, že po spálenině od výfuku motorky přece jen zůstane jizva, aby existovalo něco, co mi ho bude neustále připomínat. Hluboce mě přesvědčuje o tom, že mě má doopravdy rád a klopí mi všechny svoje tajemství a já stejně stále nevím, jestli je to jenom trik všech stvoření s penisem nebo jestli jsme v sobě doopravdy dokázali za pouhopouhej týden najít tak hluboký duševní pouto.
Scheisse, nenávidím to, jak se ke všem lidem přivazuju provazem.

Máma téměř plače, když mi říká, abych nezahazovala život s prvním klukem, kterýho potkám a počkala na vysokoškoláky právníky. Řekla bych jí ano, kdyby můj mozek nahradil i srdce, který prosí o kluky z vinoték a zastaváren.

WB*

20. 8. 2015 - beginnigs.

A tak jsme ten románek s Namotávačem doopravdy ukončili.
Dvě hodiny sedím na rantlu a čekám až klapnou dveře.

(Asi deset metrů ode mě telefonuje Španěl,

Aniž by věděl, že kousek od něj pláče holka,

Která kvůli němu oblíkla rok a půl nepoužitý plavky.)

Úzkost zaplavuje všechny póry,
Ovíněná mu s pláčem usínám v náručí,
Na dlouhou dobu naposled
A ráno ho vyprovázím ze dveří svýho života.

"Myslíš, že se ještě najdeme?"
"Nevím, ale já nikam neuteču,
tak jestli budeš hledat,
nehledej daleko."

Srdce mi nakonec proměňuje
Zelená zeď mýho oblíbenýho podniku,
Tekutý poličský zlato,
Hraní deskovek s cizincema
A Španěl s knížkou u vedlejšího stolu.
Žaludek mi likviduje teprve Namotávač,
Kterej v mým nejoblíbenějším triku vchází do dveří
A následující dvouhodinovku tráví zapáleným rozhovorem,
Se Španělem.

Noc přesto opět trávím v ztmavlé místnosti v centru města,
Ve velké černé polokošili,
Se snídaní do postele,
Ročník 86,
Otázky na tělo,
O jeho jizvách na těle
A sexualitě
A strachu
A vztahu.
A miluju začátky,
Když se lidi neznaj,
A ohňostroje při sebemenším doteku,
Jen bohužel, že začátek nezůstane navždy začátkem.

WB*

18. 8. 2015 - mindfuck.

Probouzím se v 10:02 u kluka s nejvíc španělským jménem a prstýnkama ve vlasech. Do letního rána ve ztmavlým pokoji voní vajíčka. Sbírám se a lovím v paměti úlomky předchozí noci. Tím nejsilnějším je balkón a tma. Španěl je dávno vzhůru. Podává mi helmu a o pár chvilek později mi čechrá vlasy vítr. Další životní poprvé. Motorka. Válíme se u rybníka, přeplavem ho tam a zpátky, dupem v bahně, trháme špendlíkový hlavičky ze stromů a pečem se na slunku. A on se culí a culí a culí.
A pak jíme zmrzlinu a pijem broskvovou limonádu a já z něj čím dál víc nemůžu spustit oči.

"Už jsme spolu byli u vody, snídali jsme spolu, jeli jsme spolu na motorce, zmokli jsme spolu, nakupovali jsme spolu, četlas moji poezii a to sme se téměř včera ještě vůbec neznali."
Říká.

Vybral si to nejhorší načasování.
Kdykoliv jindy, jen ne tady a teď.
Zmatená a plná úzkosti se vzdávám toho,
Co je mi v životě ze všeho nejdražší.
Se stoprocentní jistotou,
Že to bude nejhorší rozhodnutí v mým životě
A že když přijdu o tebe, přijdu o vlastní štěstí.
O životní oporu.
O maják neustále na obzoru.

Ale nedokážu ti složit slib, že s tebou zůstanu do konce života, přestože si ho už ani s nikým jiným představit neumím. Nedokážu ti  říct, že jsem s tebou nejšťastnější, přestože mi už tak dlouho s nikým nebylo líp. Nedokážu ti říct ty dvě osudový slova, přestože mi denně podlamuješ kolena.
Protože nejnáročnější věc je věřit ti. Bezhlavě do toho vplout.
K tomu, abych si uvědomila, že se známe jako manželé po dvaceti letech, musel přijít někdo, kdo mě v životě ještě nikdy neviděl.

Nejtěžší životní rozhodnutí bylo uvědomit si, že nechci strávit v devatenácti věnovat svůj život někomu, koho znám lépe něž sama sebe. Přestože zakládat s ním za pár let rodinu vypadá jako největší idyla na světě.

Jsem do tebe blázen a za pár let budu taky.

WB*

27. 7. 2015 - but your mouth stays shut like always.

Jen ta láska může přežít svůj cyklus krizí, která obsahuje padesát procent přátelství, deset procent obdivu, deset procent vzájemné úcty, deset procent setrvačnosti zvyku a dvacet procent tělesného magnetismu.

(Jevgenij Abramovič Baratynskij)

Už s tebou snad ani nelítám
Do sedmýho nebe
Protože čím dál víc bolí každý druhý slovo.
Není to chyba tvoje, ale moje, protože už jsme dávno porušili pravidlo čísla tři Milana Kundery a já se topím ve své vlastní srdeční komoře a permanentně ji ještě podlejvám pivem. V tom lepším případě.

Už je to hrozně zlomitelný,
Cejtíš to?
Najdeš si někoho z lásky,
Nebo já někoho z trucu,
Nebo se upijem k smrti,
Já nebo ty.

Válíme se spolu u barevný fontány a koukáme na oblohu, což je směsný, protože jsem to vždycky chtěla zažít s někým, kdo do mě bude blázen, tudíž ne s tebou. A tak za rohem líbám nějakýho skinheada, co jezdí s vysokozdvižným vozíkem, a piju jejich Božkov s kolou.
Neuvěřitelný, jak je náročný uvěřit city klukům, co poznají moje úzkosti, a tak už se mě po několikáté ptáš, jestli ti věřím, že mě máš rád.  Odpovídám nevim, protože nevim, a taky proto, že to není dost.
Za měsíc budeme šest týdnů bez sebe a je to přesně ten bod, kdy se mužem každej vydat na křižovatce jinam.
Najdeš hezkou holku, co sedává a se dává na baru a zpívá o ní Mňága a já najdu kluka, co mě nebude držet párem lichotek v záložné pozici.

WB*

Mám vytetovaný kotě pod klíční kostí a všichni kluci z 24. ho maj taky, až na tebe, takže nejsme vlastně ani spříznění.

24. 7. 2015 - take me to a road with no end.

Zdá se mi o tmavým vlase
Zase
A o papírových dopisech.
Budím se s žaludkem na vodě
Ale tisknu víčka tak pevně,
Aby se paralelní světy ještě jednou přiblížily.
Nefunguje.

Čím víc jsem se za poslední dny snažila vytěsnit jakoukoliv spojitost, až na kokosovou chuť na jazyku, tím intenzivněji přicházím o iluze. Kameny na plicích. Zase. Po kolikáté za těch sto let? Už jsme tak daleko od sebe, že se mi ztrácí tolik věcí z paměti. Ty. A my.
Kolik ještě let ke smrti paralelních světů? Jsi moc daleko. Snad příliš daleko na to, abych tě někdy přestala křečovitě držet. Ve snech.
574 dní.

Blonďák u dřevěnýho politýho stolu v Ostravě se na tebe ptá. Snaží se mě uchlácholit průpovídkou o vysoké škole. Asi je to hezký, I guess.

WB*