Děkuju Bohu, že budu mít tři týdny sama pro sebe (a desetiměsíční Maličkou). Dlouho dozadu si nevzpomínám na období, které by obsahovalo tolik stohů myšlenek jako to stávající. A tak beru blok a těším se jak malá holka na každou volnou chvíli, kterou budu moct strávit úklidem sama sebe, stejně jako na chvíle, kdy budu muset uklízet po tom tvorečkovi spícím ve vedlejší místnosti.
Maják neustále stojí, přestože to stálo spoustu slz, panáků a piv, zoufalých telefonátů a tvrdých slov. Žiju si jak královna, nikdo mi nikdy předtím nedokázal dokázat lásku tak, jako to umí on. Kolikrát ve mně jeho schopnost přizpůsobit se budí pocit viny, spíše než zadostiučení. Závidím vlastně sama sobě.
Přesto když rozbaluje témata jako je společný bydlení a dovolená a děti, mám chuť vlézt pod stůl a zavřít oči. Ale věřím tomu, že je to snad jen kvůli tomu, že se to vše rovná změnám. Což mě vždycky děsilo.
Španěl stále dokáže zastavit můj krevní oběh a rozházet všude okolo již srovnaný stohy myšlenek. Už jen tím, že sejde těch pár schodů do zelenýho podniku. Stále doufám, že po spálenině od výfuku motorky přece jen zůstane jizva, aby existovalo něco, co mi ho bude neustále připomínat. Hluboce mě přesvědčuje o tom, že mě má doopravdy rád a klopí mi všechny svoje tajemství a já stejně stále nevím, jestli je to jenom trik všech stvoření s penisem nebo jestli jsme v sobě doopravdy dokázali za pouhopouhej týden najít tak hluboký duševní pouto.
Scheisse, nenávidím to, jak se ke všem lidem přivazuju provazem.
Máma téměř plače, když mi říká, abych nezahazovala život s prvním klukem, kterýho potkám a počkala na vysokoškoláky právníky. Řekla bych jí ano, kdyby můj mozek nahradil i srdce, který prosí o kluky z vinoték a zastaváren.
WB*
