Tuesday 18 August 2015

18. 8. 2015 - mindfuck.

Probouzím se v 10:02 u kluka s nejvíc španělským jménem a prstýnkama ve vlasech. Do letního rána ve ztmavlým pokoji voní vajíčka. Sbírám se a lovím v paměti úlomky předchozí noci. Tím nejsilnějším je balkón a tma. Španěl je dávno vzhůru. Podává mi helmu a o pár chvilek později mi čechrá vlasy vítr. Další životní poprvé. Motorka. Válíme se u rybníka, přeplavem ho tam a zpátky, dupem v bahně, trháme špendlíkový hlavičky ze stromů a pečem se na slunku. A on se culí a culí a culí.
A pak jíme zmrzlinu a pijem broskvovou limonádu a já z něj čím dál víc nemůžu spustit oči.

"Už jsme spolu byli u vody, snídali jsme spolu, jeli jsme spolu na motorce, zmokli jsme spolu, nakupovali jsme spolu, četlas moji poezii a to sme se téměř včera ještě vůbec neznali."
Říká.

Vybral si to nejhorší načasování.
Kdykoliv jindy, jen ne tady a teď.
Zmatená a plná úzkosti se vzdávám toho,
Co je mi v životě ze všeho nejdražší.
Se stoprocentní jistotou,
Že to bude nejhorší rozhodnutí v mým životě
A že když přijdu o tebe, přijdu o vlastní štěstí.
O životní oporu.
O maják neustále na obzoru.

Ale nedokážu ti složit slib, že s tebou zůstanu do konce života, přestože si ho už ani s nikým jiným představit neumím. Nedokážu ti  říct, že jsem s tebou nejšťastnější, přestože mi už tak dlouho s nikým nebylo líp. Nedokážu ti říct ty dvě osudový slova, přestože mi denně podlamuješ kolena.
Protože nejnáročnější věc je věřit ti. Bezhlavě do toho vplout.
K tomu, abych si uvědomila, že se známe jako manželé po dvaceti letech, musel přijít někdo, kdo mě v životě ještě nikdy neviděl.

Nejtěžší životní rozhodnutí bylo uvědomit si, že nechci strávit v devatenácti věnovat svůj život někomu, koho znám lépe něž sama sebe. Přestože zakládat s ním za pár let rodinu vypadá jako největší idyla na světě.

Jsem do tebe blázen a za pár let budu taky.

WB*


Monday 27 July 2015

27. 7. 2015 - but your mouth stays shut like always.

Jen ta láska může přežít svůj cyklus krizí, která obsahuje padesát procent přátelství, deset procent obdivu, deset procent vzájemné úcty, deset procent setrvačnosti zvyku a dvacet procent tělesného magnetismu.
(Jevgenij Abramovič Baratynskij)

Už s tebou snad ani nelítám
Do sedmýho nebe
Protože čím dál víc bolí každý druhý slovo.
Není to chyba tvoje, ale moje, protože už jsme dávno porušili pravidlo čísla tři Milana Kundery a já se topím ve své vlastní srdeční komoře a permanentně ji ještě podlejvám pivem. V tom lepším případě.

Už je to hrozně zlomitelný,
Cejtíš to?
Najdeš si někoho z lásky,
Nebo já někoho z trucu,
Nebo se upijem k smrti,
Já nebo ty.

Válíme se spolu u barevný fontány a koukáme na oblohu, což je směsný, protože jsem to vždycky chtěla zažít s někým, kdo do mě bude blázen, tudíž ne s tebou. A tak za rohem líbám nějakýho skinheada, co jezdí s vysokozdvižným vozíkem, a piju jejich Božkov s kolou.
Neuvěřitelný, jak je náročný uvěřit city klukům, co poznají moje úzkosti, a tak už se mě po několikáté ptáš, jestli ti věřím, že mě máš rád.  Odpovídám nevim, protože nevim, a taky proto, že to není dost.
Za měsíc budeme šest týdnů bez sebe a je to přesně ten bod, kdy se mužem každej vydat na křižovatce jinam.
Najdeš hezkou holku, co sedává a se dává na baru a zpívá o ní Mňága a já najdu kluka, co mě nebude držet párem lichotek v záložné pozici.

WB*


Mám vytetovaný kotě pod klíční kostí a všichni kluci z 24. ho maj taky, až na tebe, takže nejsme vlastně ani spříznění.

Friday 24 July 2015

24. 7. 2015 - take me to a road with no end.

Zdá se mi o tmavým vlase
Zase
A o papírových dopisech.
Budím se s žaludkem na vodě
Ale tisknu víčka tak pevně,
Aby se paralelní světy ještě jednou přiblížily.
Nefunguje.

Čím víc jsem se za poslední dny snažila vytěsnit jakoukoliv spojitost, až na kokosovou chuť na jazyku, tím intenzivněji přicházím o iluze. Kameny na plicích. Zase. Po kolikáté za těch sto let? Už jsme tak daleko od sebe, že se mi ztrácí tolik věcí z paměti. Ty. A my.
Kolik ještě let ke smrti paralelních světů? Jsi moc daleko. Snad příliš daleko na to, abych tě někdy přestala křečovitě držet. Ve snech.
574 dní.

Blonďák u dřevěnýho politýho stolu v Ostravě se na tebe ptá. Snaží se mě uchlácholit průpovídkou o vysoké škole. Asi je to hezký, I guess.

WB*





Tuesday 14 July 2015

14. 7. 2015 - together but lonely

Už příliš dlouho jsem před tebou neutíkala,
Stále tě jen chytám nebo ztrácím.
Mluv francouzsky, naposledy něco řekni. Francouzsky.
Byl jsi někdy smutnej?
Nelidskej optimismus.

Zpíjím se do němoty,
Pak pláču smotaná do klubíčka.
A stýskám si po tobě.
Drž mě a nikdy nepouštěj
Toužím ti říct
Přesto nutně potřebuju pustit já tebe.

Slzím na černou vlnkovanou podlahu tramvaje,
Lidem padají oči z důlků na tu stejnou podlahu.
Volat ti v opilosti je důkazem,
Že sem do propasti spadla už dávno.
Život bez tebe už snad ani nebude život.
Položivot.
Neživot.

Odřený koleno z nočních radovánek
Nebolí ani trochu jako zlomená hrdost.
"Mám strach, že už nikdy nepotkám tak hodnou holku, jako jsi ty"
Je jediná věta, kterou si pamatuju.
Liány naděje.

A tobě to stejně bude putna
A řekneš něco jako
"Jestli to tak cejtíš."
A zmizíš. Dřív než to stihnu já.


Monday 22 June 2015

22. 6. 2015 - tu me manques



Hezkej večer s Tamborem,
A pak taky s Poličkou a vodkou s red bullem,
A pak je půl jedné a seš tam najednou ty,
Ostříhanej na hipstera a já zas pro jednou taju,
Ale nebyla bych to já, kdybych se nesnažila odmítavým vrtěním hlavou přesvědčit sama sebe, že ne. Ne.

A naše city jsou čím dál víc plytký,
Protože u mě jsou čím dál víc hluboký.
A biologický hodiny tikaj
A mateřský pudy tepaj.
A já se skleslostí přijímám příchody bez pozdravu,
Odchody bez rozloučení,
Stoly vedle sebe stejně jako naše srdce vedle sebe.
Přestože bych nejradši brečela na záchodě
Nebo tobě v náručí,
Protože se mi všechno vymyká a ob(čas)to chybíš.

Už je to jen alkohol a hodně moc lidí,
A je to to poslední, co nás spojuje.
Polička, která koluje v žíle,
Panák vobčas,
Pusa na tvář
A pár hořkosladkejch vzpomínek.

Když jsem cejprala to pivo se spritem,
Měla sem ti říct, že jsem hloupá kráva,
Protože dokážu žít z toho plaku, což je všechno, co známe,
Protože na sliby přece nehrajem.

Za sedum hodin budu v autobuse na cestě do Francie,
Za nějakým cizincem, kterýho vlastně neznám,
A přestože je Paříž odměnou,
Tak skládám věci do kufru s přišláplým srdcem a zatajeným dechem.


Tuesday 9 June 2015

9. 6. 2015 - recovery never really ends, does it?

Po třech týdnech patnáctiminutový zpoždění,
"vydržel jsi dvacet minut, než jsi řekl první nesmysl" říkám a smějem se.
Vpila bych se do tebe jak inkoust, kdyby to byl první den, co tě znám.
"nechyběla jsi mi, ale chybíš mi teď."
Ano. Neřekla bych to lépe.
Cejprám pivo se spritem na dřevo a nerozumím.
A ty se mě ptáš, jestli ho miluju a rozumíš. 
Říkám věci, co nejsem ochotná říct ani sobě, a proto časový prodlevy. Byly a budou. 

Stále hluboký touhy. Léto je ještě víc propaluje.
Chtěla bych nám pod tekoucí vodou otisknout tetování že žvýkaček,
jezdit na konce světa prvním vlakem z odjezdové tabule,
vymýšlet vlastní drinky, dávat jim jména a opíjet se z nich,
usínat na kachličkách v koupelně, protože pod dekou je příliš teplo,
dělat přemety na skrytejch loukách,
jezdit na kole k jezeru a brodit se jeden druhým.
Ptát se tě ve tři v noci na absurdní otázky
a o půl čtvrté jít prozkoumat ledničku,
koukat na Volejte věštce, smát se,
tisknout se k tobě a věnovat ti svůj poslední čtvereček čokolády.

Jsi můj nebo tě neznám,
nic mezi neexistuje.
Jsi blízko nebo jsi na kilometry daleko.

529 dní.
Vidím to všechno růžově.
Protože když ne teď,
máme miliony příštích životů.

Wild Blonde*


Proč se mě na každé stránce ptají "kolik chcete zhubnout?" ?
Nechcu, chápeš?

Wednesday 3 June 2015

3. 6. 2015 - flawless perfections.

..sedíme na pavlači,
přichází ráno,
tobě se lesknou oči..

Slunko je štěstí.
Sladkej růžovej merlot
Holandský vafle
Spřízněný duše
Na prohřáté trávě.
Lístky do Francie už jsou.
Francie je vždycky dobrej nápad.
Šampaňský, sýry, francouzština a mumraj.

Léto evokuje zase vzpomínky
A moje štěstí chce být s tvým štěstím
Ale možná je to setrvačnost
A zdvojnásobit ho jde i jinak. Jinde.
Neparalelně.
Bez minulosti s budoucností.
Spíš ne. Spíš ne než jo.
Sedum let, fíha.

Frajer z hypru bude táta.
Vzpomínky z obrubníku nabývaj novej rozměr.
Wow.

..seříznem si bříška prstů kvůli otiskům,
na pobřeží ve Francii koupíme si dům,
na pobřeží ve Francii koupíme si hrad
a půjdem spát..

Wild Blonde*