Veselý silvestry mi prostě souzený nejsou.
Kostkovaný košile, ne dík.
Žárlí všechny holky na toho, s kým spí?
Moc moc alkoholu z trucu, třicátník a parket taky z trucu.
Paní v rozjezdu, co nabízí cukroví a becherovka v pet flašce.
Slzičky v taxíku, utěšující řidič, kterej z lítosti nechtěl ani peníze.
Alle Farben - She moves.
Prago a Řezník.
Hudba dobrý.
V pět hodin doma.
Jak na novej rok, tak po celej rok.
Ne dík.
Jako vzpomínku z 1.1. bych si zapsala, Holky z Va mě ba.
24. vážil cestu, aby mi popřál krásný Vánoce, objal mě, otočil se na patě a znovu odjel.
I malý holky občas vyrostou z lásky k romantice gest.
Ne. Nenenene.
Zpráva by bohatě stačila.
Jinak dobrý. Houseparty a alkohol a pusy a trojkovej rozjezd a stolní hry a kouř z cigaret na balkónku se Sašou, co vlastní firmu na mast proti lupénce.
"Tam máš přítelkyni." "Není to moje přítelkyně."
"Uvidíš, třeba ti jednou dá."
Prázdniny v duchu obrovské prokrastinace. Ani první slide prezentace pro druhou část mé německé bitvy nespatřil světlo světa. (Co že to mám vlastně za téma?) Starší testy k přijímacím zkouškám mě odradily mým prvním neúspěchem. Whatever, polohovací židli za nákupním pásem mám stále ještě vyhřátou.
Naprosto na jedničku jsem se ale dokázala přecpat bramborovým salátem, zaspat do práce a hodit nohy na stůl.
Chtěla bych na vysokou do Prahy. Poprvé v životě si uvědomuju, že odstřihnout se bude ten pravej lék.
Sama se sebou uzavírám sázky o to, kdy si konečně uvědomím, že mi hoří za zadkem a že říkat, že Jakarta je v Africe, je kurva smutný.
Look up more than down. See more than say. Listen more than speak. Hope more than dread. Believe more than criticize. Yes more than no. No more than maybe. Laugh more than cry. Love more than hate. See. More. See.
(Tyler Knott Gregson - Chasers of the light)
Hraje Zuzana Navarová. Dneska výjimečně, místo koled.
Vánoční Vídeň je pořád stejně krásná, zamáčkni slzu nad tím, že tu zem kdysi špinily i naše kroky a slzy. Svět se ale stejně stále točí.
Jahodovej punč v srdíčkovým hrnku.
Vánoce kouzlí obláčky stoupající od pusy a stmívají oblohu o mnoho dříve. Tři svíčky se třepotají, aby osvítily hádky rodinného kruhu. O nic nejde, bude kapr se salátem. Život, život, život.
První vločky, co dopadly, jsou ty, co mi sedí na nehtech. Škoda.
Rodina se rozrůstá, další miniaturní holčička.
___
Vpíjíme se do potahu autobusových sedaček, dáváme si pusy na čelo, cucháme se ve vlasech a objímáme se. Prahnem po lidským doteku, protože oba strádáme, ale vzájemně se spravovat nechceme. A tak spolu čekáme na to, až jeden z nás najde jinou duši a už se nikdy neuvidíme. Nikdy neopijeme. Neobrátíme oči v sloup. A nevzpomenem si.
Přichází ten mrtvej bod, kdy nad láskou nepláču, ale s láskou souzním. Nechci. Už jednou mě to prolezlo jak rakovinný bujení. Slaný slzy nebo čistou hlavu. Víc. Nic. Svlíct se z toho jak z kousavé kombinézy. Kde leží bod ještě mrtvější než mrtvej?
Doufám, že je těch zářezů aspoň o pět víc.
A že to bolí. Jak kdyby ti je tetovali na duši.
Taky doufám, že jednou zjistíš,
Že jsou lidi, co souzní.
Ať už jsi na kilometry blízko či daleko.
A že hoře se skutálí do jedné slzy, ta slza se vsákne a pak ji to mrzí a po prvním slunci se nadechem, kometa zamíří nad Betlém.
Svět je neuvěřitelně funkční. Jeden den slunce, další den sníh. Kartářka v non stopu, Hoegaarden a půllitr, kterej nedokážu jednou rukou unést. Smích, hodně. Ruka na rameni - "slečno, konečná". Únava životem, únava štěstím.
Vánoční výzdoba a trhy na náměstí mě dokáží pohnout k slzám dojetí. Přemýšlím, kde se ve mně vzala láska k prosinci, když doma s tím vždy souvisela buď tichá nebo naopak příliš hlučná domácnost. Šestiletý děcko, co se krčilo pod nažloutlým dřevem psacího stolu. Trochu strachu a světýlek.
Mám za sebou německou písemnou část. Nervozita opadla, už zase žiju někde jinde než v učebnici němčiny. Už zase žiju.
Lidi v hypru nakupují na Vánoce, vykládají o cukroví a adventních věncích. Durdí se nad tím, jak to všechno rychle utíká, ale v očích je jim vidět, že se toho všeho nemůžou dočkat. Nějakým zvláštním způsobem jsou ještě milejší, než vždycky bývávali. Poprvé jsem dala svoje číslo někomu, kdo se rozhodl pro mou kasu. Asi proto, že mě chtěl pozvat na pivo a ne na kafe. Konečně někdo, kdo ví, jak se na mě musí, haha.
Je mi dost pohádkově, přestože mám všeho nad hlavu, doma se překřikujem a tak.
Koncert ZAZ těžce předčil i pražskou show Irie Revoltés. Energie, moc moc moc energie.
Miluju zimu, i když mi mrznou prsty na nohách.
Včera Krakov, příští týden Vídeň.
T(s)ebelásky. Dokážu vyjít z domu a říct si, že vypadám k světu. Dokážu rozlišovat mezi sníst ledničku a nesníst nic. Dokážu se chodit bavit a mluvit s cizíma. Jsem šťastná.
O to víc začínám litovat, že jsme s V. tehdy doopravdy nepočkali. Nebo nezabojovali. Lituju s úsměvem. Snad to prostě tehdy už jenom nešlo vydržet. Touhle dobou jsme se začali hádat a brečet a tak. Hrozná ztráta času. Proč se lidi hádaj a brečej a křičej, když se můžou smát, bavit, milovat a tak?
17 promrhanejch let!!!!
Profetovaný iluze.
Jaký si to uděláš, takový to máš.
"Cause she would rather fall in chocolate than fall in love.."
Vánoce!
Ozývají se mi tu vánoční koledy. Občas nevím, jestli radostí vyskočit a roztančit se po pokoji nebo se rozplakat. Schází mi lidský teplo, přes Vánoce pokaždé nejvíc. Nikdo mi nepůjčuje rukavice, nekupuje punč, nebalí mě do deky a nepeče se mnou cukroví. Nikdo netleská nad vánoční výzdobou a neodpočítává netrpělivě dny.
Asi proto, že to nejsem ochotna nikomu povolit. Společně strávený Vánoce jsou ještě větší slib než propletený prsty.
Se školou statečně bojuju. Facebook mi ze života zmizel a je stokrát lehčí dýchat. Nevyskakuju o půl dvanácté od modrobílé obrazovky s tím, že jsem ještě neotevřela jakoukoliv učebnici. Jediný neštěstí je, že i přes hodiny strávený v knížkách se mi v diáři hemží bříška a stoličky.
Za dva týdny usedám k mé téměř maturitní německé zkoušce. Snad nikdy jsem neměla větší chuť vyskočit z okna.
Zítra je tu stužkovák. Šperkuju svůj zombie kostým, utrácím za barvy na obličej a krev ve spreji, šmejdím po secondhandech a sháním řetězy. Se zítřejším dnem budu maturant 2014.. komisch.
Gloria odzpívala první z koncertů s orchestrem. Postavila publikum. Podruhé. Je to radost, stát na praktikáblech.
V posledních dnech si finálně uvědomuju, že jsme kompletně ztratili vztah s mým tátou. Od začátku roku se jedinkrát nezeptal, jak to vlastně všechno zvládám, kam půjdu na vysokou, kolik piv jsem vypila, kolik peněz vydělala. Nezdraví. Hádat se s ním bylo pohádkový.
Chybí mi táta.
Jsem unaveně šťastná. Hodně rozjezdů v poslední době. Hodně cinknutí skel o zuby. Ranní pachuť smíchaná z promilí, nikotinu, koutky bolavý od smíchu.
Malej stoh volající Odmaturuj! nespatřil světlo světa ještě.. Nikdy.
Elektroswingovej rytmus.
"Ako sa menuješ?"
Štěstí se mi plazí od kotníku a nesype se někde mezi prstama.
Poprvé za uplynulej rok si dokážu připustit, že chyby jsou lidský.
Člověk má jen jeden pokus, špatných cest je příliš.
V sedumnácti studovat, milovat, svěřovat se, rozhodovat se, plakat, smát se, bavit se a neudělat chybu, bylo asi nad moje síly.
A odpustit si, pro jednou, chutná asi jako víno z podnebí.
Tam, kde zapadá slunko, nad propasťou ludských rán.
Moc mužskýho pohlaví, moc pánských deodorantů, řečí, z kterých lepí pusa.
Mluvte o filosofii, o cestách na konec světa, o nesmrtelnosti a nesnesitelné lehkosti bytí, o posmrtným životě, o vaší kapele a o tom jakej byl váš poslední sex.
Nemluvte o rybičkách, domečkách, stolečcích, pusinkách, pivínkách a tak. Nebo vám nahodím nohy..
Jinak je všechno slunečný, i když počasí ne. Vánoční výzdoba blýská do tmy šesté hodiny večerní a já začínám trávit čas ve své hlavě. Odpouštím si, nadávám si, vyhazuju zašlý smutky, tahám zapomenutý radosti jako je čaj s pikaem a spaní v chlupatejch ponožkách.
Ozvěna kroků po dešti.
Mluvím s lidma, co neznám. Představuju se jako Petra, Zuzana, Sofie a Tereza.
Několik prohraných tisíc byly právě ten klíčový okamžik.
Jednorázová hloupost prý. Kde jsem ztratila nit, když se najednou z desetikoruny vsazené na zápas Sparty a Baníku staly tisíce ztracené v automatech..
Smutná dvacetiminutovka na lavičce, kdy jsem se ho snažila přesvědčit, že jsme prostě.. nekompatibilní. V otázce alkoholu, cigaret, času, socializace. Neporozuměl. Snad jsem to ani nečekala..
Do budoucna si musím uvědomit, že láska nepřijde jen tak. Že lásce nepředchází sloveso líbit se, ale sloveso znát se.
V prosinci to bude rok.
Chci zas pro jednou klid. Hodně klidu. Čas na maturitní knížky, na německý slovíčka. Čas na hypermarket, na usměvavý lidi, pány, co vyprávějí o dětech a děti, co se smějí z nákupních vozíků. Čas na kamarády. Na procházky. Na sbor. Čas na to, zavřít oči a napočítat do desíti, aniž bych přemýšlela, co je ještě potřeba.
Čas letí. V prosinci to bude rok. S každým ranním nádechem očekávám závan Vánoc. Záškub u srdce.
Těžko říct, jak moc jsem se za ten rok posunula. O něco extrovertnější, o rok dospělejší, o rok nerozumnější. Nedokážu si nikde představit lásku. Vyplýtváno. Jehly pod nehet. "Dokážeš mě někdy milovat?" Tři tečky.. Zasloužil si tu nejupřímnější odpověď za ten čistej pohled. Ne.
V prosinci to bude rok.
Kolik věcí si za rok uvědomíš?
Chyby, chyby. Ale taky jak moc ses tomu všemu odevzdal.
Bolesti se alkoholem neředí.
Náplasti jitří rány.
Cestování je medicína.
Žárlivost se probudí, až když nemáš právo.
Láska se redukuje s tím, jak často ho vidíš v davu..
Ve svých osumnácti letech jsem ještě stále ta malá sekundánka.
Dám si facku.
Pro jedno kvítí se slunce nerozsvítí.
Ale tohle už je zvyk. Jsem v pořádku.
Čína byla dechberoucí.
Ukradli mi tablet, další zkušenosti do života, díky.
Vždycky mám někoho, za kým můžu jít. Přestože to třeba nejsou ti, kteří to byli kdysi.
Učím se, ničemu nerozumím, ale baví mě to.
Vánoce budou po několika letech snad zas pěkný.
1. 12. přijede ZAZ <3
